Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den sedmý a osmý: Poslední večeře Pažouta

Den sedmý

Dovolená den sedmý3
Čert vem moře a mušle… Traktor je nej!

Máme před sebou poslední den dovolené. Už ráno vyhlašuji všeobecnou povinnost si celý den užít a Pažout nám k tomu lítostivě u každé činnosti připomíná, že TOHLE máme naposledy. Především to poslední snídaňové šampáňo nesl hodně špatně.

Dostala jsem senzační nápad jít na pláž dnes brzy (rozuměj před desátou). Když je to naposledy! Tak jsme tedy vyrazili už v osm. Doufala jsem, že kvůli nám by mohlo být to pověstné andaluské azuro od rána do večera, ale místo toho jsme si razili cestu mlhou a zimou.

O půl hodiny později: Čtyři zmrzliny se klepou na břehu moře a vydávají se vražednou rychlostí vstříc nákupům. Posledním nákupům, aby bylo jasno. Pětiminutový pěší úsek my zdoláváme asi tak čtyři hodiny, ale po hromadě nářků a fňukání jsme na místě.

Dovolená den sedmýTak jo. Kupodivu jsem si pořídila krásné botky a šaty v krámku se suvenýry nedaleko hotelu. Jsem zkrátka politováníhodný buran, jak už padlo v diskuzi pod jiným článkem, a přiznávám to. Chybí už jenom ponožky v sandálích. Prosím, zažádejte o uzavření státních hranic pro nás venkovské buráky, ať nemůžeme dělat další zahraniční ostudu a špatně reprezentovat naší domovinu!

Jde o to, že ty boty jsou fakt boží. A i ty šaty. Jako od Desigualu, akorát o třicet euro levnější. Prostě výhodnej kauf a vůbec… Nejmíň rok si žádné další boty nekoupím, namouduši!

Pak přišel na řadu poslední bazén. Valja se tetelila blahem a okamžitě vyběhla ke svým nově získaným kamarádům a adoptivním rodičům. Jen tak mimochodem zjišťuju, že ji značná část lidí zná jménem. A jako by jí to bylo snad málo, přifaří se tu k jedné španělské rodince, tu k druhé rodince a se suverénním „Hola!“ bere dětem jejich hračky, zatímco jejich rodičům anglicky sděluje jméno své i svého bratra, věk, adresu, počet nafukovaček a další důležité věci.

Pažout sedí u baru a se slzou v oku pije svoje poslední pivo.

Poslední večeře nebyla o nic méně deprimující. Pažout jako Ježíš rozděluje chléb a víno.

Den osmý

Teď už jenom v bodech, ať vás nenudím. To nejlepší v kostce:

  • Na letišti jsme potkali pána, který při minulém letu měl tu smůlu a seděl před námi. S obavami si nás změřil a ptá se: „Jakou máte řadu?“ Na naši odpověď, že sedmou, se ozvalo hlasité jásání: „Joooooo! Já mám třináctku! Výhraaaa!“ Tedy vážně nevím, co mu vadilo na té minulé masáži zad a šíje…
  • Cesta byla tentokrát nečekaně klidná, neboť Eliáš spal. Zato se ale udělalo špatně Pažoutovi. Dneska by ten pán skoro vyhrál, kdyby býval seděl před námi!
  • Na letišti v Praze jsme dostali kufry 1) zničené, 2) mokré a 3) asi po hodině a půl čekání. Na reklamacích nám oznámili, že se na letišti zrovna vyrojily včely, tak je museli postříkat vodou. Proto ty mokré kufry. To má logiku, ne?Dovolená den sedmý2

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den šestý: Overálek sem overálek tam

den šestý1 Nemám sice ráda nakupování, ale miluju španělskou módu. Naplánovali jsme si tedy mega výlet na  blízký, asi 5 km vzdálený, trh v Roquetas. Víte, abych si koupila něco nefalšovaně španělského na sebe a abychom zachytili trochu toho španělského folklóru a měli o čem vyprávět.

Cesta autobusem tam proběhla trapně hladce. Válení po zemi si Eliáš vybral hned na zastávce a pak už tuhle potřebu neventiloval. Počasí se zrovna ten den umoudřilo a přeplo se do módu pařák na chcípnutí. Ideál na výlet autobusem.

Po vylodění z luxusního klimatizovaného expresu jsme vyhledali trh. Vážně jsem se těšila (považte já!!!), ale hned po příchodu na místo mě veškerý optimismus opustil. Měla jsem představu, že se tu budu probírat nepřeberným množstvím pestrobarevných sukní a šatů… A že si nebudu moct vybrat ze všech těch krásných věcí! Faktem je, že jsem tu neviděla nic zajímavého. Vlastně jsem ani neměla odvahu se pořádně rozhlížet po oblečení, jelikož jsem byla naprosto zděšená skutečností, která mě bouchla do očí.

Koncentrace afričanů a takových těch zvláštních dam zahalených v šátku byla abnormální, nepříjemná a nakonec způsobila, že se návštěva trhu změnila ve zběsilý úprk, při němž jsme na sebe s Pažoutem přes rameno pokřikovali jen: „Máš dítě?“ a „Máš foťák?“ a nakonec: „Vážně máš to dítě??!!!“

Ne. Ne, ne, ne. Díky, už nikdy.

Prchli jsme do nákupního centra, kde byla zaplaťpánbůh klimatizace a atrakce pro děti. Vydala jsem se po obchodech, zatímco Pažout zabavoval děcka na atrakcích, který prý zaplatil nějaký Španěl a děti se jako mimochodem taky svezly.

Nebudu vás nudit detaily. Ve Španělsku frčí overaly. Cokoliv, co na věšáku vypadalo jako pěkné šaty, z toho se nakonec vyklubal overal. A všechno zdánlivě připomínající sukni byly ve skutečnosti kraťasy. Pažout byl natolik znechucen, že mi zakázal nosit ty jediné šortky, které jsem s sebou měla.

Rozhodli jsme se tedy vyrazit nazpátek, abychom si alespoň stihli ještě užít moře. Ale co koza nechtěla! Nastoupili jsme do autobusu na první pohled o dost horších kvalit než byl ten předchozí. Stál nás víc peněz, ale zato se po dvou zastávkách porouchal! Tuto skutečnost jsme se však dozvěděli až zhruba dvacet minut poté, co řidič jen stál u předního sedadla a někomu tam nadával. Nebo to tak alespoň znělo. Takže zase alou ven a čekat na další autobus, kterýžto ale dorazil téměř narvaný k prasknutí. Mezitím stihla Valja dvojjazyčně vyzpovídat polovinu cestujících a Eliáš si střihnul hysterák s breakdance u automatu na hopíky.

Hned co se dokodrcáme na pokoj, popadneme nezbytnou tašku bábovek a lopatiček, plus dvě naprosto zbytečné nafukovací obludy a mažeme na pláž.

den šestý2No moment, co se to stalo s naší poklidnou a pustou pláží? Kde se vzali ti lidé? Co budeme dělat? Co když naše uřvané děti nebudou stačit coby odrazující element? Ale Pažout opět projevil svou nekonečnou vynalézavost. Ladným pohybem ze sebe strhne triko a ještě elegantněji si ho uváže na hlavu místo šátku. Trochu se mi chce se začít smát, ale koutkem oka pozoruju znepokojené pohledy ostatních a jejich urychlený přesun daleko od nás. No to je bezva! Zavážu si na hlavu taky hacafrak a budeme mít pláž sami pro sebe! A pár lidí se doopravdy zvedlo! Hurá, funguje to!

Pažout to uzavírá slovy: „Ještě že nejsme u nás. To už by nás hnali klackem.“

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den čtvrtý a pátý: Víno, vlny, zpěv

Den čtvrtý

dovolená den čtvrtýV Andalusii prý téměř neprší. No a ejhle! Ona zrovna na naší počest nějaká ta bouřka se sprškou proběhla. Tedy jestli se deset kapek a jedno zahřmění dá nazývat bouřkou. Byli jsme opravdu dotčeni tím, co si to počasí dovoluje. Právě jsme vyrazili na procházku kolem pláže a po spadnutí prvních tří kapek na zem Valja rázně zavelela ukrýt se pod přístřeškem, což Pažout nesl velmi nelibě. Chvíli jsme tam tak stáli a pak si mládež usmyslela, že chce zase do „čaje“, tak jsme se vrátili.

A co se dělo v čaji? Byly vlny. Ne jen tak ledajaké, ale fakticky vlnovité. Elišák se dokonce uvolil, že vleze do vody víc jak po kotníky. Tedy abych to uvedla na pravou míru – do vody jsem vlezla JÁ víc jak po kotníky a jeho jsem mohla milostivě držet v náručí. Takže on to tentokrát neměl ani po ty kotníky. Při první větší vlně jsme se svalili k proplachu dutiny ústní. Od této chvíle se čaji vyhábal a dal  si setsakra bacha, aby si nenamočil ani prst u nohy.

dovolena den čtvrtýJe tu ještě jedna věc, o níž jsem se zapomněla zmínit, dočista mi to vypadlo z hlavy. Ta věc je zlá, ničí rodinný teambuildng a ušní aparát. Ta věc se jmenuje animační program toho kterého hotelu. Pokud nevíte, o co se jedná, gratuluju. Jste šťastní lidé. No prostě…

To si takhle sedíte u bazénu a snažíte se zabít čas největšího horka, kdy nemůžete být na pláži a přitom ještě nemůžete jít na oběd. Dětičky se cachtají v bazénku, chvílemi se vzájemně topí a jedno zkouší trpělivost naprosto cizích rodičů tím, že jim lije vodu na hlavu. A pak si k bazénu naběhnou týpci v neonových vestičkách s nápisem „Animación“, přinesou si reprák a začnou pouštět na plný pecky kinder vypalovačky. No fajn, na tom možná není nic špatného. Kdyby to tolik nervalo uši, asi by mi to ani nevadilo. Ale proč, propánakrále, pouští denodenně jeden a ten samej zatracenej song dokola? A kdyby jen jednou… Přidejte k tomu neodmyslitelný fakt, že vám jedno dítě vezme bez varování kramli a jde do bazénku tančit bez ohledu na to, že ani neumí plavat.

A kdo všechno se k vodnímu trsání připojil, to snad ani nebudu zmiňovat… No zkrátka… Nevěřili byste, co udělá Enrique Inglesias s partičkou sedmdesátiletých babiček.

Den pátý

Svatba-Eliska-Jirka-133204-IMG_6066 (1)
Na tuhle jízdu jsme vzpomínali!

Tento den byl velmi významný. Slavili jsme naší koženou svatbu. Ze samé radosti, že jsme se za ty tři roky ještě nezabili, jsme začali den šampaňským. A večer jsme skončili patřičně kožení.

To bylo tak… V předchozích dnech Pažoutovi neustále vrtalo hlavou, jestli to šampáňo u snídaně je jen dekorace nebo jestli si ho můžeme dát. Nenápadně slídil po ostatních hostech a zkoumal, jestli náhodou někdo nemá na stole láhev sektu. A den před naším výročím nadšeně přiběhl s tím, že jedna lahev sektu NATUTY zmizela! Takže si ho určitě dát můžeme. To byla ta chvíle, kdy jsme se rozhodli držet hesla: „Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakékoliv množství“.

A víte co? Něco na té teorii je. K obligátním třem lahvinkám vino blanco jsme přidali ještě dvě lahve sektu. To se nám to žilo, panečku! Necítila jsem se vůbec opilá. Tedy některé věci mám tak trochu v mlze. Třeba co se celý den vlastně dělo. Bohužel jsem neměla tolik duchaplnosti, abych si udělala poznámky už daný den, takže mám jen pár matných vzpomínek…

  • dovolená den pátýEliáš si s někým výborně pokecal po telefonu. Troufám si tvrdit, že konverzaci ve španělštině zvládá s přehledem. Buď to byla linka bezpečí, vrátnice, sociálka nebo pán z Německa. Těžko říct. Snad nám ještě nepošlou dodatečně účet za telefon.
  • V jakési slabé chvilce (způsobené pravděpodobně vinným opojením) na mě dolehla nesnesitelná tíže místního blahobytu. Po krátkém zkoumání v zrcadle jsem došla k závěru, že jsem vážně tlustá. Chtěla jsem se nechat uchlácholit od své drahé dcery a já husa se jí ptám:

„Valí, co myslíš. Jsem tlustá nebo hubená?“

Vája si mě se zájmem prohlíží a pak ukáže na moje předloktí: „Tohle máš hubený. Ale jinak jsi docela tlustá.“

Už nikdy, NIKDY se nebudu ptát dcery na názor ohledně své zeměpisné šířky. Když mi v šesti letech řekne, že jsem tlustá, co od ní, proboha, vyslechnu ve třinácti?!

A taky už nikdy nevypiju pět lahví vína za den.

 

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den třetí: Sejdeme se u čaje

sejdeme se u čaje2To naše batole by si vážně mělo rozšířit slovní zásobu. Všechno v tekutém skupenství nazývá čajem. Tedy s výjimkou „pova“, což zahrnuje veškeré exkluzivní pitivo od piva až po limonádu. Moře je čaj, bazén je čaj, voda je čaj, džus je čaj. Je však trochu matoucí a těžko rozeznatelné, co to vzteklé dítě chce, když vříská „čaaaaaj!“.  Lidi možná přijeli do Španělska, aby mohli být u moře, my však chodíme k čaji. Víte, kolik bychom ušetřili za dovolenou, kdybychom si doma napustili bazének čaje? Tak pro příště…

U velkého slaného čaje je to ovšem docela idyla. My s Pažoutem se v klídku válíme na pláži, nebo spíš já a Pažout se vypaří hledat kameny a mušle. I tak je to pohodička, protože děti si hrabou v písku a oblázkách, Eliáš komanduje Valju, aby mu nosila v konvičkách další a další čaj. Pohoda.

Uzrálo ve mně rozhodnutí naučit se španělsky. No považte, má to logiku! Mám doma španělskou kytaru a co je víc? Umím na ní hrát? Umím! To je základ pro jazyk. Navíc v minulosti jsem se učila francouzsky, tak to bude brnkačka. Už docela válím: „Hola! Uno vino rosado, por favore.“ Jsem skoro jako rodilá Espaňola a už jsem si tu vyhlídla jeden domek na prodej. Po třech láhvích vína a pár pivech mi Pažout slíbil, že mi ho koupí.

Tři dny ve Španělsku a já ještě neměla sangrii. To je skandální!

Poznatek dne: Naše děti sice mají imrvére zaseknuté volume na maximu, ale zvládnou týdenní dovolenou bez tabletu, počítače, mobilu i televize. V čemž tady téměř vynikají, neboť všechny děti mají u stolu strčený nějaký ten zabavovač, jinak by se nenajedly.

Navíc Elík dnes nevyhodil z balkónu vůbec nic! Skoro si říkám, že je to dítě vlastně zlaté. Ta zátka od piva nestojí ani za řeč…

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den druhý: „Sorry bejby“

IMG_8418[1]
Změna prostředí si žádá nové zvyklosti. Vyzkoušeli jsme rodinnou postel. No, žádný zázrak to není, asi třikrát za noc jsme je museli rovnat, jinak by se vzájemně skopli z postele.
Maloš to zalomil večer brzy a ráno vstával až v sedm. To je nevídaný luxus!
Dokonce mi to tu začíná zdánlivě připomínat dovolenou! Tak trochu jsem se předem začala připravovat na to, jak toho malého tyrana zabavím, když bude i na dovolené dodržovat budíček kolem páté ranní. Měla jsem v záloze spoustu triků, jak problematiku brzkého vstávání elegantně překlenout. Například zavřít ho na balkon a spát dál. Jenže po incidentu s jeho praktikováním křesťanského „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem – nejlépe z druhého patra“ jsem tuhle variantu zavrhla. Další možností bylo odvést ho na pláž, zadat mu, aby mě zahrabal do písku, a u toho si zdřímnout. Jenže na pláži nebyl měkkoučký písek, ale malé oblázky, takže by to nebylo to pravé. Pak už jedině skříň.

No zkrátka třikrát sláva, že jsem své nouzové plány nemusela realizovat. Začíná se mi tu fakticky líbit.

Vlastně po vydatném spánku to všechno působí tak nějak lépe. Luxusní snídaně, sluníčko a natěšené děti (i dospělí) na moře. Děti se mi dokonce zdály být hodnější! Což možná mělo na svědomí příliš mnoho sluníčka, protož hned v druhé polovině dne se moje přesvědčení trochu otřáslo.

Po obědě jsme si šli dáchnout na pokoj a Eliáš opět využil chvilkové nepozornosti, aby všechny nasbírané mušle i s kameny vyhodil z balkónu. Jakýsi rozzuřený pán s kočárkem se s peprnými nadávkami odebírá z místa pod naším balkónem. Plavčík jen krčí rameny a Valja křičí „Sorry … bejbyy!“.  Vážně nevím, jak si to pán vyložil. Pro jistotu se mu snažím vyhýbat po zbytek dne a potažmo i pobytu. Jen bohužel nevím, který to byl. Nějaký s dítětem prostě. Takže se radši vyhnu všem s dítětem. A tomu plavčíkovi taky.

Když se to vezme kolem a kolem, kličkování mezi lidmi, které jsme psychicky nebo fyzicky ohrožovali na životě, se pomalu ale jistě stává mou celodenní aktivitou. Je to docela náročné.

V souvislosti s tímto zážitkem mě napadá ještě jedna věc. Kolikrát se přistihnu, jak si téměř přeju, aby se mi stalo něco inspirativního. Ale takhle jsem si to tedy nepředstavovala, to mi věřte. To si pak zase říkám: Musí se to stávat zrovna mně? Všechno? Naráz?! Ó jak bychom se mohli vydávat za normální sousedy nebýt těch našich miláčků! Takto jsme jen vyšinutí jedinci s nejuječenějšími dětmi v hotelu, z nichž jedno má sklony k zabíjení nevinných lidí pod balkónem a druhé se adoptuje každých deset minut k nějaké jiné rodině.

Na žebříčku nejčastěji používaných výrazů stále vede „sorry“ a „spill“. Člověk by si myslel, že to třeba bude „vodka“ nebo „beer“…

Poznatek dne: Chlap celodenně ke spatření jak se stará o dítě, je pravděpodobně ten, který svou rodinu vidí letos poprvé na této dovolené. Jestli se pletu, asi mě to zabije, neboť Pažout se nehne z baru.

Nakonec ale musím uznat, že asi nemáme nejhorší děti na světě. Sice jsou nejhlučnější, ale jen do deváté hodiny večer. A zatímco my s Pažoutem máme po večerech pré a vychutnáváme si v poklidu třetí lahvinku vína, většina rodičů se ještě kolem půlnoci snaží uspat své děti.

dovolena sorry bejby
Tady, TADY se odehrávaly ty vražedné pokusy o usmrcení kolemjdoucích. P. S. Dolů z balkónu jsme se báli otočit objektiv.
Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den první: Ostuda roste s nadmořskou výškou

 

dovolená den prvníDnešní den začal hodně brzy. Vlastně už včera večer, kdy nás ve 23:30 vzbudil známým ječením budík Disney princess nařízený pro všechny případy. Však víte, kdyby ty naše superchytré telefony náhodou selhaly. Chvíli jsme se potáceli domem jako vyorané myši ale nakonec se nám podařilo nasoukat do auta jednoho aktivního nočního tvora, jedno stále napůl spící stvoření a dva beznadějné případy žijící už jen a pouze ze setrvačnosti a s vidinou neomezené konzumace alkoholu v následujících dnech. Přesně o půlnoci vyrážíme směrem na letiště vstříc novým zážitkům.

Zhruba po jedné vyučovací hodině (školní rok ještě neskončil!) se ta sedící spící skoropuberťačka probrala s řevem, že chce blinkat. Dálnice nedálnice, muselo se zastavit, aby madam patřičně dramaticky vyplivla dvě sliny a tvrdila, že už se vyblinkala.

Po této krátké avšak tradiční vsuvce jsme pokračovali v cestě využívajíc takzvaného Pažoutovského načasování. To v praxi znamená, že když máme být dvě hodiny před odletem na letišti, my tam budeme raději hned tři hodiny předem! Co na tom, že je kolem druhé hodiny ranní.

Zde se ovšem naprosto mění rozložení sil! Teď ožívá pro změnu Valík a okamžitě vyhledá v obrovské hale první nešťastníky (z nichž se samozřejmě nakonec vyklubou naši spolucestující a spolubydlící v hotelu), které začne oblažovat svou přítomností a chytrými radami pro život. Dítě těchto nešťastníků odtáhne k první atrakci pro děti bez ohledu na to, jestli chce jít nebo ne. Rodiče po sobě nervózně pokukují a pravděpodobně už kontaktují policii ohledně nebezpečného gangu vyskytujícího se na letišti, zatímco my se snažíme předstírat, že s tím nemáme nic společného.  Takto jsme poznali Natálkovi.

Mezitím se proplétáme halou za znuděným Eliášem, kterýžto ventiluje svou frustraci tím že strašně nutně chce někam jít a když tam dojde, plácne sebou vztekle na zem a začne řvát. Souběžně s touto nervy drásající realitou druhé dítě pobíhá po hale a rozdává rozumy všem, i těm donedávna tvrdě spícím na sedačkách. Všichni nás znají jménem, všichni nás milují.

Po kratší krizi při odbavování (nenapsali dítě k nám, ale k někomu jinému – ne že by mi to vadilo) jsme opět zabíjeli čas čekáním na skutečné utrpení. To pochopitelně nastalo v letadle při snaze utišit chvílemi až apatického Eliáše. Sakra, ten diazepam by se hodil!

Opět o nás všichni věděli. Značka: Jdi po sluchu.

No zkrátka, celou dobu jsem trnula, aby pán sedící před námi neztratil definitivně nervy a nešel nám otevřít nouzový východ, v jehož blízkosti jsme velmi příhodně seděli.

Poznatek: ostuda nabývá na intenzitě úměrně s rostoucí nadmořskou výškou. Bude to tím řidším vzduchem, takže se to vynásobí ró a možná i pí. Vidíte to? Nejsem já génius? Sypu z rukávu nové zákony z oblasti fyziky jako by se nechumelilo! Nebo z oblasti chemie? To je fuk, prostě něco z toho to určitě bude. Musím si tenhle vzorec nechat patentovat, než mi to vyfoukne nějaký Einstein.

Všechno toto se událo do osmé hodiny ranní. Zní to neuvěřitelně, viďte? Kolik toho můžete zažít před snídaní. Ale jestli si myslíte, že tímto jsme seznam vyčerpali, jste na omylu. Po deváté už sedíme na recepci hotelu a čekáme, až nám přidělí pokoj. Eliáš to v autobuse zalomil u mě na rameni a neprobudí ho vůbec nic. Valína začíná diktovat svá přání Vesmíru: „Já chciiii: plyšáka, do moře, do bazénu, na jídlo, na zmrzku, na pokoj!“ A pak zase od znova. Já chci umřít.

My s Pažoutem padáme únavou ode zdi ke zdi, věty se nenamáháme ani dokončovat, abychom v průběhu mluvení náhodou neusnuli, ale děti si žijí ve víru zážitků. Nevím, v čem jedou, ale potřebuju to NUTNĚ taky.

Zbytek premiérového a velmi dlouhého dne už plyne v poklidu. Sem tam nějaká rozbitá sklenice při jídle nebo nějaký ten šutr, který Eliáš hodil jakoby nic z balkónu (to dítě bude po mně, když ho už teď fascinují fyzikální zákony), to vůbec nestojí za řeč.

Přiznávám, byla to krize. Měli jsme s Pažoutem vytetováno na čele: „Proč jsme sem sakra jezdili??!! PROOOOČ?“ a vzájemně jsme se zapřísáhali, že zase dlouho nikam nepojedeme.

Situace v našem pokoji v devět hodin večer: tři tuhoni se z postele pravděpodobně nezvednou už do konce pobytu, jen Valík si žije svůj diskopříběh.

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, prolog: O (ne)sbaleném kufru

 

Čas naší dovolené se pomalu ale jistě nachýlil a celou domácnost ovládla cestovní horečka.

Víte, to si představujete, jak před odjezdem na dovču všechno uklidíte, vydezinfikujete, vyperete a vůbec celý dům bude jako ze škatulky, abyste po návratu domů měli skvělý pocit a mohli pokračovat v dovolené. K tomu bokem jakoby nic zabalíte tři zavazadla pro celou rodinu, vypravíte všechny k odjezdu. Vždyť na tom nic není! Co bych asi tak měla balit, že? Mezitím si odběhnete do práce rozdat vysvědčení dětem, uspořádat závěrečný koncert a večer před odjezdem si jen sednete v tom dokonale uklizeném domě do křesla a budete usrkávat šampaňské a k tomu říkat něco ve smyslu: „Drahoušku, můžeme vyrazit klidně hned! Jsem ready!“

Asi týden před odjezdem mi tchyně důrazně klade na srdce, abych začala balit včas a ne až poslední den. No jasně, to se s tím budu crcat nebo co? Zabalené to mám hned… Ale tři dny před odjezdem, když už toto doporučení vyslechnu po osmdesáté deváté a tchyně mi přinese na půjčení kufr, do něhož by se vešly obě děti i s kyblíčky na písek, mě napadne, že to není tak špatný nápad.

Tak tedy začnu. U dětského zavazadla, samozřejmě. Při pohledu na ten obří loďák se musím bezděčně usmát, čím to jako zaplním? Povezou děti věci v nadživotní velikosti? Jako první naložím pleny. Pak ten zbytek. Po pečlivém uvážení spočtu všechny pleny a úhledně je rovnám do kufru. No vida! Dobrá třetina kufru už je zaplněná.

A teď sbalím mlaďasovi kraťasy a plavky. No moment… On žádné kraťasy nemá. A plavky taky ne. Když se nad tím zamýšlím, tak nevlastní ani sandály. Ani klobouk. Proč jsem vlastně nezačala balit v týdenním předstihu? To nevadí, to se napraví. Žijeme v době nekonečných možností, ne? Nemusím přeci čekat na pravidelný dovoz z NDR dvakrát do roka. Nádech, výdech. Musím jet nakupovat.

Celé dopoledne objíždíme s Pažoutem obchody ve dvou blízkých městech. Máme pleny do vody, dokonce dvě balení. Máme plavky s Mimoněm. Máme klobouk, který málem způsobil nervové zhroucení prodavačce, u níž jsme ho kupovali.

To bylo tak… Já chtěla letní čepičku na zavazování kvůli jeho alergii na pokrývky hlavy (viz seznam alergií). Pažout chtěl čepičku na zavazování kvůli uším. Jen mladý pán se chtěl jít nutně podívat na kašnu a na čepičku těžce dlabal. Začala se projevovat obvyklá alergická reakce. V doprovodném řevu mezi námi proběhla krátká konverzace, jakou čepici mu koupíme. Pažoutovi se zalíbil jakýsi baret, který nebyl samozřejmě ani zavazovací ani přes uši, ale slušel mu. Odkývla jsem to s vědomím, že stejně na hlavě nic nesnese, tak co už. Když jsme tedy našli vhodnou velikost a asi pětkrát jsme se rozhodovali mezi dalšími třemi čepičkami, vzali jsme baret. No a pak jsme tedy vyrazili k té kašně. Cestou si ale junior vzpomněl, že tu čepici nechce a hodil ji na zem. No a hádejte co? Pažout se rozmyslel, že by byl lepší ten klobouk. Prodavačka si ještě ani nestihla utřít pot z čela po našem nákupu a už jsme u ní byli zase. Viditelně nás milovala.

Návštěva lékárny ani nestojí za řeč. Něco na kašel, něco na průjem, něco na teplotku pro dítě, něco na teplotku pro nás, něco na všechno.Pár platíček diazepamu, co kdyby náhodou…

Nakonec máme i celé dvoje kraťasy! Super. Prý budou stačit. Je mi jasné, že nebudou, ale není to nakonec jedno? Ostatně nemám čas to řešit, neboť z nákupu odjíždím rovnou do práce.

Čeká mě tu hromada papírování neodmyslitelně spojená s koncem školního roku. Raději se nad tím vším hroutím v tichosti sama a nikomu nepřipomínám, že to tu balím skoro o týden dříve. Vydávání vysvědčení je věc o dost příjemnější, sem tam i nějaký ten úplatek se dostaví a děti se těší, jak se mě konečně zbaví. Mezi dary ale nebyl žádný alkohol, což považuju za zásadní nedostatek hodný pečlivě promyšlené strategie pro příští rok. Zato mě mládež obdarovala koupelovou solí. Nemám si to brát osobně? Koncert půlka dětí zatáhla, ale čím kratší, tím lepší, že?

Pak zase sprintem domů ukládat tu divou a věčně se vzpouzející zvěř ke spánku. Na rezignované gesto s dramatickým nádechem nad poloprázdným kufrem už není čas. Teď někdy jsem podle plánu měla sedět v křesle se šampáněm. Místo toho lítám jak debil s pocitem, že nemám sbaleno NIC a kde jsou vlastně ty moje plavky a krém?!

Když se jakýmsi zázrakem podaří všechno dobalit a dojde na omotávání kufrů fólií, je něco kolem desáté večer. Všude panuje nekontrolovatelný chaos a my s Pažoutem se s jazykem na vestě plazíme do ložnice. Bez šampáňa. Za dvě hodiny vstáváme a odjíždíme na letiště. Jenže místo usilovné snahy co nejdříve usnout se navzájem bombardujeme otázkami ohledně dokladů, plenek, bot a jestli jsme si nařídili dostatek budíků a nejspíš ještě ze spaní vykřikujeme „Foťák!“ a „Opalovací krém!“.

 

 

Facebook Comments

Kterak stařešina na koncertě SLZU ronila

IMG_20160617_221145

Na některé věci jsem moc stará a neříkejte, že ne! Tak třeba na nošení roztrhaných kalhot, oholení hlavy nebo vypití šesti piv pod dvě hodiny. Ale na koncert Slzy snad ještě jít můžu. Nebo ne?!

Eliško, neměla bys chodit do předních řad. Jsi na to moc stará!

Přesně tohle mi radil vnitřní hlásek před tou akcí. A jak dobře mi radil! Ale když ono vepředu zrovna bylo místo a prostě… Proč to nezkusit, že? Jako za starých časů. Měla jsem se zkrátka přesvědčit, že ty staré časy byly před hodně dlouhou dobou.

Tak tedy postáváme na strategickém místě blízko pódia, asi tak v sedmé řadě. To ujde. Ovšem člověk oplývající bravurní znalostí fyzikálních zákonů (což jsem teď pravděpodobně i já) musí konstatovat, že žádné náměstí není nafukovací. A taky že čím víc lidí se tam nahrne, tím méně místa tam bude. Ze všech stran se na mě tlačí lidé různého věku, povahy i prostorového uspořádání. Když se tam během čtvrt hodiny zjeví několik skupin rozjařených přerostlých dětí vřískajících „Já jsem ví aj píííí!“ na všechny strany, raději se trochu uhnu. Kolem se tlačí děti malé, větší povětšinou opilé, zuřiví rodiče se derou do předních řad hlava nehlava za svými ratolestmi a téměř do krve se perou o svá místa s umírněnějšími rodiči. Člověk by nevěřil, s jakou vervou se rodiče dokážou bít o to, aby jejich dítě mohlo mít dostatečně poškozený sluchový aparát…

Vtip je v tom, že oproti starým časům jsem daleko méně průbojná. A mám horší boty. Pamatuju si, že jsem před deseti lety nevyrazila na koncert bez svých gladiátorek značky Steel Adler. V těch by mi mohl dupnout na nohu i slon a nic bych necítila.  Teď už jsem na ně moc stará a beru si trapně kecky. Zkrátka už to není co to bývalo. Do masové bitky mezi dětmi a rodiči se nemíchám a raději si hlídám svou kabelku Desigual. Což mimochodem není vůbec od věci, jelikož nade mou téměř nepřetržitě visí nějaký ten nahnutý kelímek s pivem.

Tak tedy o pár strkanců a tisícovku lidí později se konečně začíná něco dít. Přes alkohol již ztěží artikulující moderátor uvádí Slzu a poprask začíná. Šílený vřískot hysterických puberťaček pomalu ale jistě nabírá grády a když si člověk říká, že tuhle frekvenci snad už může slyšet jedině pes, tak to ustane. Místo toho se začne v davu ozývat něco jako „hoggy“. Netuším sice, co to znamená, ale asi je to fakt dobrý. Jo aha, tak si říká ten zpěvák. No nevadí. Teď už se budu orientovat líp!

Takže ten Hoggy povídá něco o tom, jak se dala kapela dohromady. Klasika. Nahrával „covery“ na jůťůb a ten druhej si ho všimnul. Co to asi může být ten cover? Jakože obal, ne? Proboha, tohle je matoucí. Asi to není obal. Ten se nanahrává. Nebo na mě dolehla stařecká hluchota a špatně jsem mu rozuměla. Fakt nevím. Jdu to vygůglit, protože zrovna náhodou vím, co znamená něco vygůglit.

Asi při čtvrtém songu mi to pomalu ale jistě začíná splývat. Začínám tu kapelu podezřívat, že hraje pořád dokola jednu a tu samou písničku. A hlavně se ten už tak hustý dav ještě víc zahustil. A to dost. Mám čím dál tím jasnější představu, jak se asi cítí prase v tlačence. Z toho davu se stala taková rosolovitá hmota, v níž se nedá pořádně ani hnout. Když už mě popadl záchvat tak velký, že jsem se rozhodla místo opustit, nešlo to. Prostě jsem se nemohla pohnout ani o píď.

Po krátké hysterické scénce se mi nějakým způsobem podařilo se prosmýčit nějakou skulinkou ven z tlačenky. Hoggy zrovna fotil s publikem selfíčka. Vyzýval všechny, aby své fotky označili hashtagem a dali to na fejsbůk. Jsem ten největší outsider, který netuší, co to vlastně ten hashtag je. Nicméně tohle si gůglovat nemusím, jelikož ve chvíli, kdy se protahuju kolem jedné slečny, si ona právě přidává na fejsbůk fotku s komentářem KřížekSlzavSedlčanech, KřížekMilujuHoggyho, KřížekJeFaktSladkej. Tak už jsem doma – hashtag je ten nesmysl s křížkem, co jsem nikdy nepochopila, proč si to lidi dávají na sociální sítě. No nechápu to tedy pořád.

A je to. Už mám od té děsivé tlačenky dostatečný odstup. Musím říct, že z větší vzdálenosti je to pohoda. Sleduju, jak Slza zazdívá svou nejznámější píseň tím, že učí kohosi z publika zpívat. Zbytek publika na to reaguje kvílením, které věští buď blížící se infarkt nebo orgasmus. Je konec. Hurá.

Bylo to osvěžující vzrůšo v životě znuděné matky dvou dětí. Ovšem realita je taková, že každé vyhození z kopýtka končí tvrdým dopadem. Budíček je stanoven jako vždy na pátou ranní a ani jedno dítě nezajímá, že jsem se předchozí noc vzdělávala v oblasti populární hudby, abych byla pro ně trendy mámou, která viděla Hoggyho.

KřížekHustáMáma

KřížekPříštěJduZasaNechámSiPodepsatPrdel

Facebook Comments

Seznam alergií mého dítěte

 

Moje dítě vykazuje alergické reakce na tyto činnosti:

  • nošení ponožek a bot na nohou (1, 2)
  • přikrytí peřinou (3, 4)
  • snášení pokrývky hlavy déle než pět vteřin (13)
  • leháro v postýlce (3, 4)
  • spánek v jakékoliv podobě (3, 4, 5)
  • sezení v židličce (8)
  • čůrání do nočníku (6)
  • oblékání čehokoliv přes hlavu (5, 7, 9)
  • sprchování (10)
  • chůze po městě za ruku (11)
  • nošení bryndáku při jídle, mimo jídlo, kdykoliv (12)

 

Seznam alergenů způsobujících alergickou reakci:

  1. ponožky
    IMG_8068[1]
    Za tuhle fotku mě zaručeně jednou šoupne do důchoďáku. První fáze alergie při styku s alergenem č. 8 a 12.
  2. boty
  3. postýlka
  4. peřina
  5. horizontální poloha
  6. nočník, záchod
  7. přebalovák
  8. židle
  9. triko, mikina, svetr
  10. voda
  11. ruka
  12. bryndák
  13. čepice
Facebook Comments

Shopafobik z Burákova ve víru velkoměsta

IMG_8386[1]Jsem nenapravitelný shopafobik. Tedy dřív jsem se snažila tento handicap překonat a občas do nějakého toho nákupního střediska zavítat, avšak fóbie z nakupování má tu nevýhodu, že mi podvědomě podsune tu zaručeně nejnevhodnější dobu k náhodnému pokusu o nákup. Když říkám nejnevhodnější, myslím tím úplně nejhorší, co může být. Mezi top zážitky patří IKEA ve svátek republiky nebo-li nepřetržitá fronta od začátku až do konce. Cestou jsme si stihli koupit jednu žárovku a svíčky.

Začala jsem praktikovat rychlonakupování a zhruba před třemi lety jsem tento svůj um dotáhla k dokonalosti. Cestou ze školy jsem zastavila v nákupním centru a doslova jsem si doběhla pro nějaký ten svetřík nebo kalhoty.  I s parkováním mi to obvykle zabralo nejvíc 30 minut.

Ovšem pak přišlo na svět druhé robátko, ta doba, kdy se dostanete na nákup tak maximálně do nejbližšího Lidlu a z návštěvy drogérie se stává událost roku. Zkrátka jsem se nakupování vyhýbala, co to šlo. Bylo to fajn, ale čeho je moc, toho je příliš, znáte to. Nakonec se mi po tom nakupování snad i začalo stýskat, nebo co… Takže když jsem se po téměř dvou letech konečně dočkala bezdětného víkendu, nenapadlo nás s Pažoutem nic lepšího než že vyrazíme do Prahy na nákupy. Nápad století!

Sice jsem se trochu vykrucovala, že bychom si to snad mohli odpustit a radši si doma hodit chrupku (od čeho jsou bezdětné víkendy?!), jenže pak Pažout řekl kouzelné slůvko. Nebylo to „Sezame, otevři se“, ani „Kreditní karta American Express“. To slůvko bylo „Bershka“.  Dokonce i někdo s nakupovací fóbií může mít taková kouzelná slůvka. Podobné účinky na mě má i „Desigual“. A ano, ta kreditka by se taky hodila…

Jakmile se nám podařilo setřást děti, vyrazili jsme na výlet. Byl to naprosto impulzivní a nepromyšlený krok. Jako za mlada!  Jenže problém je v tom, že když si průměrný věčně dětmi ověnčený člověk řekne „jako za mlada“, vybaví se mu obrázek velmi zkreslený. Nákupy, courání po městě, občerstvení kdykoliv, kdekolivkoliv a cokoliv, bez upatlaných rukou a bez řevu: „Jááá chciiiii!!!“, romantická procházka, víno. To je lákavá představa toho, komu svitla po dlouhé době naděje na dospělý život.

A jaká je realita velmi, VELMI dočasně bezdětného?

  • Ještě nepřišla mateřská. Tak se půjdu jen tak podívat, třeba si i něco koupím.
  • Hmmm, oběd? Bez dětí? Okamžitě! Jo aha, ta mateřská. Viz bod číslo 1.
  • Do konce svobodného života zbývá 28 hodin a 55 minut. Vážně je chci trávit couráním po Praze? Nebylo by méně bolestné se jít rovnou zastřelit?

Ale i přes počáteční materialistické potíže jsme vyrazili vstříc nákupům, neboť jsem byla ujištěna, že peníze navzdory mateřské jsou. Nákupní centrum číslo jedna mě naprosto vyčerpalo.  A tam jsme se stavili jen proto, že to bylo při cestě. Po hodinovém bloumání jsem absolutně ztratila pojem o tom, kde jsme už byli, kolik je hodin a zda je čas na oběd nebo už na večeři. Dokonce i můj permanentní hlad se v nákupáku leknul a byl naprosto zmatený. Po devadesáti minutách už ani nevím, v jakém patře se právě  nacházím.

Můj mozek vnímá pouze tyto údaje:

  • Bolí mě hlava. Je už čas na ibalgin nebo bude ještě hůř?
  • Skřípla se mi čočka v oku, asi pražské zrnko prachu.
  • Moje nohy váží dvě tuny.
  • Bylo včera dnes? Zítra? Jak dlouho tu jsme?

Jako ve snách se po jistém avšak pro mě nedefinovatelném časovém úseku dobelháme k metru a vyrážíme na druhou štaci. Cíl: Země zaslíbená – Bershka.

Jízda metrem byla pro echt vesničany našeho kalibru opravdovou perličkou. Během jedné středně dlouhé cesty s přestupem můžu potvrdit setkání s minimálně osmi viditelně narušenými lidmi a dvěma  blázny celorepublikově hledanými, zbytek davu bych rozdělila v poměru 2:1 na věčně uspěchané protivy a naprosté flegmouše, vedle nichž by mohl prolítnout slon a oni by si ani nevyndali sluchátka z uší.

Ale možná právě cesta obřím podzemním obludáriem mě navnadila na další nakupování. Chci říct, v Bershce bych mohla konečně rozfofrovat těch pár stovek, co mi zbylo z minulé výplaty! To ještě přežiju!

Tak tedy vbíhám do nákupního střediska číslo dvě vstříc novým zážitkům. Nevšímám si znepokojeného mumlání sekuriťáků do vysílaček a prolítnu celé patro. Nic. Třeba je ve druhém patře! Jako by z dálky ke mně doléhá Pažoutovo volání: „Koukni se na plán!“ Ale já to nevnímám. Nemám čas na nějaké plány! Musím najít Bershku.

Jenže není ani ve druhém patře. Ani ve třetím. Prostě tu nikde není. Vtom mě dobíhá Pažout a sděluje mi, že ani v plánku není napsaná. Jak to????!  Ale já se jen tak nevzdávám. Obcházím obchody a jako by náhodou se ptám prodavaček, jestli tu není Bershka. Jejich náklonnost k mé osobě je téměř hmatatelná…

Prý ne. Jakože… Cože? Na internetu to píšou, tak to musí být pravda. A ty ženštiny se mi tu snaží namluvit, že jsem tohle martyrium podstoupila naprosto zbytečně. Teď nastala ta pravá chvíle na ibalgin.  A zoufalé nákupy jako bolestné.

IMG_8397[1]
Tyhle lístečky na oblečení jsou kapitola sama o sobě. Aspoň mám čtení na cestu autobusem.
O dvě hodiny později se zase trmácíme tím podzemním lunaparkem plným cvoků. Kromě prášku na hlavu jsem si koupila tři trička a jednu sukni. Však víte – na zlepšení nálady.

Dovolím si malé resumé:

  • náklady na cestu: značné.
  • kusů oblečení zakoupených: 4.
  • časová zátěž: od rána do večera (vynásobte dvěma, protože čas strávený bez dětí se počítá dvakrát).
  • psychická újma: asi jako když vám někdo skřípne prst do dveří a pustí vám k tomu hip-hop.

Ponaučení:

Bezdětné víkendy jsou vyčerpávající, drahé a ničí zdraví. S dětmi se sice nikam nedostanete, o to víc ale ušetříte. Na bolení hlavy nepomůžou ani čtyři rohypnoly, takže ve výsledku je zbytečné s tím něco dělat a ušetříte i za lékárnu. Internet lže a co se týče Prahy, existuje jen jistota fronty, uspěchanosti, dobíhání MHD a davů.

Facebook Comments

O lachtaní fitness rodince

O lachtani fitness rodince
Očima našeho dítěte. Taťka je sražen na kolena (zřejmě po prvním cviku) a mamka drží cosi v ruce. Údajně je to ovladač na televizi, ale mně to přijde spíš jako elektrický paralyzér, kterým se snaží taťku zase zvednout na nohy. Děti se u této hrůzné scenérie koukají na pohádku. Ukázkový obrázek pro psychologa.

Naše dovolená u moře se kvapem blíží a tak se Pažout rozhodl, že zhubne do plavek. Nutně! Našel si na internetu třicetidenní výzvu na břicho. Ta výzva sestává ze tří různých cviků, které se opakují denně ve stále větším množství („Vražedný! To přeci není pro lidi!!“). Tak tedy hlava nehlava, břicho nebřicho se do toho pustil.

Sice po mém sdělení, že se na něj jdu podívat, trochu znervózněl a zkoušel výmluvy typu: „Mně nejde počítač.“ a: „Kam jsem to jenom uložil…“ Po nějaké době si však všimnul, že já stále čekám v obýváku na slibovaný biják. Co mu tedy, chudáčkovi, zbývalo?

Ale už jde do tuhého, jde se na věc. S odhodlaným výrazem na tváři Pažout ulehá na zem – a tady máme další zádrhel. Podlaha je moc tvrdá! Na tom se tedy absolutně nedá cvičit. Už už se zvedá s pohledem: „Sorry, dámo, je to pro mě sice naprostá brnkačka, ale nehodlám si zničit svá vytrénovaná záda.“ Ten výraz trochu ztuhne, když přinesu podložku na cvičení.

No jasně, bez problému. Teď už se může předvést. Takže dvacet šikmých sedů-lehů už se nese. Jako za mlada!

Jedna: Supění.

Dvě: Úpění.

Tři: Láteření.

Čtyři:“ Není jich už dvacet?“

Pět: „Já myslím, že pro dnešek to stačí.“

Šest: „Ty vole, to nedám!“

Sedm až dvacet: „ Fakt na tu dovolenou musíme jet?!“

Teď nastává menší pauza, během níž zvedám mrtvolu ze země. Po krátkém rozhovoru, kdy se dobereme ke skutečnosti, že ho čekají ještě dvě série cviků, se zničeně svalí zpátky na zem.

Další dvě série nakonec  nejsou tak zlé, jak to vypadalo na začátku. Scénář včetně dialogu se s drobnými obměnami  opakuje. Možná i nějaký ten zmatený endorfín se ve smršti sebedestruktivních pocitů udržel v krvi, protože bezprostředně po klinické smrti v důsledku čtyřiceti sedů-lehů a deseti vteřin v pozici „prkno“, už vrhal spokojené, ba přímo zamilované pohledy na své břicho. Poté prohlásil, že to asi fakticky funguje a že už teď má určitě tak o pět kilo míň.

Ta jeho poslední zmínka o shozených kilech mě tedy vážně nabudila, to musím přiznat. Protože já samozřejmě taky potřebuju zhubnout do plavek! Když může on, tak proč ne já? Jdu do toho!

Hlášení z vany:  Dva lachtani potřebují akutně jeřáb. A do budoucna větší bazének na koupání. To bude nejspíš ta narůstající svalová hmota.

Facebook Comments

Jak zkrotit kobru jménem TRÉMA?

Jsem typ absolutního trémisty. Toho co všechno umí a zvládá perfektně až do chvíle, kdy vyleze na pódium a oslní ho světlo. V tu chvíli se změní v ratlíka stojícího v průvanu a klepe se jak rosol, dokud z toho pódia zase nesleze. Během párminutového vstupu je schopen udělat z jakékoliv skladby proslulé Čtyři a půl minuty ticha od  Johna Cagea. Nebo v lepším případě (no, lepším…) vytvořit na místě improvizaci na úplně jinou skladbu, pravděpodobně taky z období moderny. Na druhou stranu mě teď napadá ta varianta, že by posluchači pod vlivem silných emocí se soucitným pohledem přišli k pódiu a velkoryse mi hodili do futrálu pár drobných, když mám, já chudák, tu slintavku a třasavku. Ale to se mi tedy ještě nepovedlo.  Nicméně za zvážení to stojí. Jako plán B.

Tak to jsem já, když mám hrát nebo mluvit na veřejnosti. Ratlík se slintavkou.

Jeden by si myslel, že nás to na konzervatoři naučí, ale to jsem se šeredně pletla. Slýchala jsem jen: „Musíš hodně vystupovat, to se poddá.“ Jenže to se mi nedařilo splnit, tak jsem se ptala ostatních, jak se zbavují trémy. Buď se na mě nechápavě podívali a řekli jen: „Nijak!“ nebo „To bych taky rád věděl…“ nebo jsem se doslechla i o rituálech, z nichž by měl každý psychiatr radost.

A pak jednou, před čtyřmi lety, přišel ten velký den, kdy jsem měla zahrát na vernisáži. Byla jsem tehdy skálopevně přesvědčená o svých schopnostech. „Mám přece dítě, tak vo co gou?“ Něco takového jsem si říkala. A dopadlo to naprosto katastrofálně. V hrobě se obracelo několik skladatelů od baroka až po současnost a já po vystoupení hledala nouzový východ v suterénu.

Od té doby jsem se veřejnému hraní zdárně vyhýbala. Ale pár měsíců zpátky ve mně začalo sílit přesvědčení, že s tím musím něco udělat. Já přeci přijdu na způsob, jak krotitelé hadů drží kobru v koši. Zkouším to dál a jsem neúnavná! To přeci nemůže být tak těžké, no ne?

Podělím se s vámi o záznam z koncertu, kde jsem tento týden hrála. Byl to takový můj první pokus a jakkoliv jsem byla zklamaná, že to nešlo jako mávnutím kouzelného proutku samo hned, zlepšení tam vidím. Omluvte kvalitu videa, je to natočené na mobil a časem se snad dostanu i k lepší nahrávce.

P. S. Doufám, že si na mně nesmlsnete v komentářích na youtube! 😀

 

Facebook Comments

Příběh opravdového šílenství

Pondělí

V první řadě bych chtěla poznamenat, že vůbec vši
netuším, kde se ty vši vzaly. U nás doma, chápete? U nás doma! Skandální! Všichni členové naší rodiny žijí v prostředí zcela hygienicky nezávadném. Dětem nechávám lízátka ve vlasech jen do večera téhož dne, nejpozději do rána dne následujícího. Taky si vlasy pravidelně myjeme i bez incidentů zahrnujících lízátka a žvýkačky.  Podlaha vydrží čistá a nelepkavá obvykle den po umytí.  Zkrátka prostor pro přežití členovců a jiných hmyzovitých parazitů je minimální.

Také je důležité si uvědomit, že nikdo neumřel. Tedy kromě cizopasného parazita, jehož vraždu právě chladnokrevně plánuju.

No ale to bych spíš měla vykládat lékárnici a ne vám. Přede mnou v lékárně stále neubývá lidí a já se jen modlím, ať jich nepřibývá za mnou a můžu svůj problém vyřešit diskrétně.

To máte tak. Jednou jdete s dítětem ke kadeřnici a tam zjistíte, že máte vši. Nemůžete to zjistit potichoučku doma jako normální lidi, vlasy oholit, polít benzínem, spálit a pak kolem všivého ohýnku tancovat rituální tanec. Musíte se u toho hlavně cítit trapně. Obzvlášť když se s vámi kadeřnice loučí s dezinfekcí v ruce, kterou na vás výhružně míří, aby vás ani omylem nenapadlo se tam zdržovat ještě o vteřinu déle.

Ale zpět do fronty v lékárně. Zatímco vysvětlujete, že na ty vši potřebujete něco, co doopravdy zabere, lékárnice se vám neodbytně snaží vnutit jakýsi přírodní preparát, který je samozřejmě bio, eko, v souznění s přírodou, šetrný ke všem hrabošům a žábám (a nejspíš i vším) a máte myslet přeci i na dětskou pokožku, no ne?!  Po několika minutách konečně pochopí, že když říkáte: „Dejte mi to nejagresivnější, co máte!“, s humanitárním přípravkem neuspěje. Provázená opovržlivými pohledy lékárnice se sunu ke dveřím, kde už postává pár lidí. Zřejmě pracovníci sociálky. Vsadím se, že lékárnice zmáčkla nějaký tajný podpultový čudlík, když jsem jí vysvětlovala, že tím budu mydlit hlavy oběma dětem tak dlouho, dokud z nich ty vši nevytřesu.

No dobře, možná pod pultem žádný tajný čudlík na přivolání sociálky nemá, ale vsadila bych boty, že minimálně ta paní, která stála za mnou ve frontě (a která si mumlala pod fousy nějaké nadávky o nezodpovědných matkách), tu sociálku kontaktovala.

Zkrátka a dobře já i můj stoprocentně agresivní preparát na vši jdeme k našemu zavšivenému autu a vyrážíme domů. (Potahy! Musím vydezinfikovat potahy!)

Úterý

Teď trochu tuším, jak asi vypadá skutečná živelná pohroma v praxi. Na balkoně a před dveřmi se válí hromady oblečení. Pračka a sušička jedou nonstop. Všechno z nevypratelného materiálu se louhuje v savu a po baráku pobíhají děti s hlavou namydlenou šampónem. Úroveň duševního zdraví se však stále drží v předchozích hodnotách. Tedy pokud se o nějakém psychickém zdraví dá mluvit, když si potajmu broukáte „Já jsem veš, ty jseš veš, my všichni jsme VEŠ!“ a k tomu si drnkáte na všiváček.

Středa

Probouzím se z noční můry, v níž mi vši okousávají chlupy v nose. Teď už leží na balkóně i peřina a polštář. A pyžamo spolu s pár dalšími drobnostmi. Sousedi museli mít po ránu príma divadlo. Zuřivá deratizace pokračuje druhým kolem. Povlečení, ručníky, čepice, všechno oblečení, které jsme měli kdy na sobě, všechno, čeho se naše oblečení dotklo, všechno, na co jsme se jen podívali. Prostě vše. Totiž vši. No chápete, co mám na mysli, ne?

Čtvrtek

Co když ta veš skočila z Valiny hlavy na mojí hlavu, tam si to rozmyslela a skočila na křeslo a tam se zabydlela?!  Nebo hůř – co když skočila na peršan a zabydlela se TAM?!!! Okamžitě musím vyčistit čalounění, peršana a ty potahy v autě.

Pátek

V životě každé hospodyňky nastane moment, kdy může situaci zachránit jen psí šampón proti vším. Tedy já v to alespoň doufám, jinak bych byla výjimka a v tomto případě bych se takového privilegia raději vzdala.

I po opakované aplikaci nejagresivnějšího preparátu na odvšivení lidského druhu se nemůžu zbavit dojmu, že to dítě ještě nějaké vši má. A mě navíc pekelně svědí hlava, kdykoliv na to jen pomyslím. Takže opět vyrážím do lékárny (tentokrát radši jinam) a tam potupně a co nejpotišeji vysvětluju problematiku naší rodiny.  Domů se vracím s výše zmíněným  šampónem na psy (úspěšně likviduje vši, blechy a klíšťata žijící ve zvířecí srsti, jednoduchá aplikace a garance účinnosti již po prvním použití!).

Během několika málo hodin už já, děti, manžel i peršan páchneme jak namydlenej pudl.

Sobota

Všechno se zdá být v pořádku, situace stabilizována. Jen se nemůžu ubránit  tomu nutkavému pocitu, že možná ta veš skočila z čalounění  u auta na mě, pak na gauč, odtud na zem, tam ji nabral mop a ten ji dotáhnul až na peršan a…

Pračka. Sušička. Savo. Dezinfekce. Čalounění. Potahy. Psí šampón (zvíře důkladně namydlete a po třech minutách šampón opláchněte a vykartáčujte).

Neděle

Už peru a dezinfikuju jen tak ze setrvačnosti. Protože co když některá veš přežila celou tu genocidu a skočila na gauč a pak někomu do vlasů…

Pondělí

Jedeme opět ke kadeřnici. Držte nám palce.

 

Facebook Comments