Kterak stařešina na koncertě SLZU ronila

IMG_20160617_221145

Na některé věci jsem moc stará a neříkejte, že ne! Tak třeba na nošení roztrhaných kalhot, oholení hlavy nebo vypití šesti piv pod dvě hodiny. Ale na koncert Slzy snad ještě jít můžu. Nebo ne?!

Eliško, neměla bys chodit do předních řad. Jsi na to moc stará!

Přesně tohle mi radil vnitřní hlásek před tou akcí. A jak dobře mi radil! Ale když ono vepředu zrovna bylo místo a prostě… Proč to nezkusit, že? Jako za starých časů. Měla jsem se zkrátka přesvědčit, že ty staré časy byly před hodně dlouhou dobou.

Tak tedy postáváme na strategickém místě blízko pódia, asi tak v sedmé řadě. To ujde. Ovšem člověk oplývající bravurní znalostí fyzikálních zákonů (což jsem teď pravděpodobně i já) musí konstatovat, že žádné náměstí není nafukovací. A taky že čím víc lidí se tam nahrne, tím méně místa tam bude. Ze všech stran se na mě tlačí lidé různého věku, povahy i prostorového uspořádání. Když se tam během čtvrt hodiny zjeví několik skupin rozjařených přerostlých dětí vřískajících „Já jsem ví aj píííí!“ na všechny strany, raději se trochu uhnu. Kolem se tlačí děti malé, větší povětšinou opilé, zuřiví rodiče se derou do předních řad hlava nehlava za svými ratolestmi a téměř do krve se perou o svá místa s umírněnějšími rodiči. Člověk by nevěřil, s jakou vervou se rodiče dokážou bít o to, aby jejich dítě mohlo mít dostatečně poškozený sluchový aparát…

Vtip je v tom, že oproti starým časům jsem daleko méně průbojná. A mám horší boty. Pamatuju si, že jsem před deseti lety nevyrazila na koncert bez svých gladiátorek značky Steel Adler. V těch by mi mohl dupnout na nohu i slon a nic bych necítila.  Teď už jsem na ně moc stará a beru si trapně kecky. Zkrátka už to není co to bývalo. Do masové bitky mezi dětmi a rodiči se nemíchám a raději si hlídám svou kabelku Desigual. Což mimochodem není vůbec od věci, jelikož nade mou téměř nepřetržitě visí nějaký ten nahnutý kelímek s pivem.

Tak tedy o pár strkanců a tisícovku lidí později se konečně začíná něco dít. Přes alkohol již ztěží artikulující moderátor uvádí Slzu a poprask začíná. Šílený vřískot hysterických puberťaček pomalu ale jistě nabírá grády a když si člověk říká, že tuhle frekvenci snad už může slyšet jedině pes, tak to ustane. Místo toho se začne v davu ozývat něco jako „hoggy“. Netuším sice, co to znamená, ale asi je to fakt dobrý. Jo aha, tak si říká ten zpěvák. No nevadí. Teď už se budu orientovat líp!

Takže ten Hoggy povídá něco o tom, jak se dala kapela dohromady. Klasika. Nahrával „covery“ na jůťůb a ten druhej si ho všimnul. Co to asi může být ten cover? Jakože obal, ne? Proboha, tohle je matoucí. Asi to není obal. Ten se nanahrává. Nebo na mě dolehla stařecká hluchota a špatně jsem mu rozuměla. Fakt nevím. Jdu to vygůglit, protože zrovna náhodou vím, co znamená něco vygůglit.

Asi při čtvrtém songu mi to pomalu ale jistě začíná splývat. Začínám tu kapelu podezřívat, že hraje pořád dokola jednu a tu samou písničku. A hlavně se ten už tak hustý dav ještě víc zahustil. A to dost. Mám čím dál tím jasnější představu, jak se asi cítí prase v tlačence. Z toho davu se stala taková rosolovitá hmota, v níž se nedá pořádně ani hnout. Když už mě popadl záchvat tak velký, že jsem se rozhodla místo opustit, nešlo to. Prostě jsem se nemohla pohnout ani o píď.

Po krátké hysterické scénce se mi nějakým způsobem podařilo se prosmýčit nějakou skulinkou ven z tlačenky. Hoggy zrovna fotil s publikem selfíčka. Vyzýval všechny, aby své fotky označili hashtagem a dali to na fejsbůk. Jsem ten největší outsider, který netuší, co to vlastně ten hashtag je. Nicméně tohle si gůglovat nemusím, jelikož ve chvíli, kdy se protahuju kolem jedné slečny, si ona právě přidává na fejsbůk fotku s komentářem KřížekSlzavSedlčanech, KřížekMilujuHoggyho, KřížekJeFaktSladkej. Tak už jsem doma – hashtag je ten nesmysl s křížkem, co jsem nikdy nepochopila, proč si to lidi dávají na sociální sítě. No nechápu to tedy pořád.

A je to. Už mám od té děsivé tlačenky dostatečný odstup. Musím říct, že z větší vzdálenosti je to pohoda. Sleduju, jak Slza zazdívá svou nejznámější píseň tím, že učí kohosi z publika zpívat. Zbytek publika na to reaguje kvílením, které věští buď blížící se infarkt nebo orgasmus. Je konec. Hurá.

Bylo to osvěžující vzrůšo v životě znuděné matky dvou dětí. Ovšem realita je taková, že každé vyhození z kopýtka končí tvrdým dopadem. Budíček je stanoven jako vždy na pátou ranní a ani jedno dítě nezajímá, že jsem se předchozí noc vzdělávala v oblasti populární hudby, abych byla pro ně trendy mámou, která viděla Hoggyho.

KřížekHustáMáma

KřížekPříštěJduZasaNechámSiPodepsatPrdel

Facebook Comments

Seznam alergií mého dítěte

 

Moje dítě vykazuje alergické reakce na tyto činnosti:

  • nošení ponožek a bot na nohou (1, 2)
  • přikrytí peřinou (3, 4)
  • snášení pokrývky hlavy déle než pět vteřin (13)
  • leháro v postýlce (3, 4)
  • spánek v jakékoliv podobě (3, 4, 5)
  • sezení v židličce (8)
  • čůrání do nočníku (6)
  • oblékání čehokoliv přes hlavu (5, 7, 9)
  • sprchování (10)
  • chůze po městě za ruku (11)
  • nošení bryndáku při jídle, mimo jídlo, kdykoliv (12)

 

Seznam alergenů způsobujících alergickou reakci:

  1. ponožky
    IMG_8068[1]
    Za tuhle fotku mě zaručeně jednou šoupne do důchoďáku. První fáze alergie při styku )s alergenem č. 8.
  2. boty
  3. postýlka
  4. peřina
  5. horizontální poloha
  6. nočník, záchod
  7. přebalovák
  8. židle
  9. triko, mikina, svetr
  10. voda
  11. ruka
  12. bryndák
  13. čepice
Facebook Comments

Shopafobik z Burákova ve víru velkoměsta

IMG_8386[1]Jsem nenapravitelný shopafobik. Tedy dřív jsem se snažila tento handicap překonat a občas do nějakého toho nákupního střediska zavítat, avšak fóbie z nakupování má tu nevýhodu, že mi podvědomě podsune tu zaručeně nejnevhodnější dobu k náhodnému pokusu o nákup. Když říkám nejnevhodnější, myslím tím úplně nejhorší, co může být. Mezi top zážitky patří IKEA ve svátek republiky nebo-li nepřetržitá fronta od začátku až do konce. Cestou jsme si stihli koupit jednu žárovku a svíčky.

Začala jsem praktikovat rychlonakupování a zhruba před třemi lety jsem tento svůj um dotáhla k dokonalosti. Cestou ze školy jsem zastavila v nákupním centru a doslova jsem si doběhla pro nějaký ten svetřík nebo kalhoty.  I s parkováním mi to obvykle zabralo nejvíc 30 minut.

Ovšem pak přišlo na svět druhé robátko, ta doba, kdy se dostanete na nákup tak maximálně do nejbližšího Lidlu a z návštěvy drogérie se stává událost roku. Zkrátka jsem se nakupování vyhýbala, co to šlo. Bylo to fajn, ale čeho je moc, toho je příliš, znáte to. Nakonec se mi po tom nakupování snad i začalo stýskat, nebo co… Takže když jsem se po téměř dvou letech konečně dočkala bezdětného víkendu, nenapadlo nás s Pažoutem nic lepšího než že vyrazíme do Prahy na nákupy. Nápad století!

Sice jsem se trochu vykrucovala, že bychom si to snad mohli odpustit a radši si doma hodit chrupku (od čeho jsou bezdětné víkendy?!), jenže pak Pažout řekl kouzelné slůvko. Nebylo to „Sezame, otevři se“, ani „Kreditní karta American Express“. To slůvko bylo „Bershka“.  Dokonce i někdo s nakupovací fóbií může mít taková kouzelná slůvka. Podobné účinky na mě má i „Desigual“. A ano, ta kreditka by se taky hodila…

Jakmile se nám podařilo setřást děti, vyrazili jsme na výlet. Byl to naprosto impulzivní a nepromyšlený krok. Jako za mlada!  Jenže problém je v tom, že když si průměrný věčně dětmi ověnčený člověk řekne „jako za mlada“, vybaví se mu obrázek velmi zkreslený. Nákupy, courání po městě, občerstvení kdykoliv, kdekolivkoliv a cokoliv, bez upatlaných rukou a bez řevu: „Jááá chciiiii!!!“, romantická procházka, víno. To je lákavá představa toho, komu svitla po dlouhé době naděje na dospělý život.

A jaká je realita velmi, VELMI dočasně bezdětného?

  • Ještě nepřišla mateřská. Tak se půjdu jen tak podívat, třeba si i něco koupím.
  • Hmmm, oběd? Bez dětí? Okamžitě! Jo aha, ta mateřská. Viz bod číslo 1.
  • Do konce svobodného života zbývá 28 hodin a 55 minut. Vážně je chci trávit couráním po Praze? Nebylo by méně bolestné se jít rovnou zastřelit?

Ale i přes počáteční materialistické potíže jsme vyrazili vstříc nákupům, neboť jsem byla ujištěna, že peníze navzdory mateřské jsou. Nákupní centrum číslo jedna mě naprosto vyčerpalo.  A tam jsme se stavili jen proto, že to bylo při cestě. Po hodinovém bloumání jsem absolutně ztratila pojem o tom, kde jsme už byli, kolik je hodin a zda je čas na oběd nebo už na večeři. Dokonce i můj permanentní hlad se v nákupáku leknul a byl naprosto zmatený. Po devadesáti minutách už ani nevím, v jakém patře se právě  nacházím.

Můj mozek vnímá pouze tyto údaje:

  • Bolí mě hlava. Je už čas na ibalgin nebo bude ještě hůř?
  • Skřípla se mi čočka v oku, asi pražské zrnko prachu.
  • Moje nohy váží dvě tuny.
  • Bylo včera dnes? Zítra? Jak dlouho tu jsme?

Jako ve snách se po jistém avšak pro mě nedefinovatelném časovém úseku dobelháme k metru a vyrážíme na druhou štaci. Cíl: Země zaslíbená – Bershka.

Jízda metrem byla pro echt vesničany našeho kalibru opravdovou perličkou. Během jedné středně dlouhé cesty s přestupem můžu potvrdit setkání s minimálně osmi viditelně narušenými lidmi a dvěma  blázny celorepublikově hledanými, zbytek davu bych rozdělila v poměru 2:1 na věčně uspěchané protivy a naprosté flegmouše, vedle nichž by mohl prolítnout slon a oni by si ani nevyndali sluchátka z uší.

Ale možná právě cesta obřím podzemním obludáriem mě navnadila na další nakupování. Chci říct, v Bershce bych mohla konečně rozfofrovat těch pár stovek, co mi zbylo z minulé výplaty! To ještě přežiju!

Tak tedy vbíhám do nákupního střediska číslo dvě vstříc novým zážitkům. Nevšímám si znepokojeného mumlání sekuriťáků do vysílaček a prolítnu celé patro. Nic. Třeba je ve druhém patře! Jako by z dálky ke mně doléhá Pažoutovo volání: „Koukni se na plán!“ Ale já to nevnímám. Nemám čas na nějaké plány! Musím najít Bershku.

Jenže není ani ve druhém patře. Ani ve třetím. Prostě tu nikde není. Vtom mě dobíhá Pažout a sděluje mi, že ani v plánku není napsaná. Jak to????!  Ale já se jen tak nevzdávám. Obcházím obchody a jako by náhodou se ptám prodavaček, jestli tu není Bershka. Jejich náklonnost k mé osobě je téměř hmatatelná…

Prý ne. Jakože… Cože? Na internetu to píšou, tak to musí být pravda. A ty ženštiny se mi tu snaží namluvit, že jsem tohle martyrium podstoupila naprosto zbytečně. Teď nastala ta pravá chvíle na ibalgin.  A zoufalé nákupy jako bolestné.

IMG_8397[1]
Tyhle lístečky na oblečení jsou kapitola sama o sobě. Aspoň mám čtení na cestu autobusem.
O dvě hodiny později se zase trmácíme tím podzemním lunaparkem plným cvoků. Kromě prášku na hlavu jsem si koupila tři trička a jednu sukni. Však víte – na zlepšení nálady.

Dovolím si malé resumé:

  • náklady na cestu: značné.
  • kusů oblečení zakoupených: 4.
  • časová zátěž: od rána do večera (vynásobte dvěma, protože čas strávený bez dětí se počítá dvakrát).
  • psychická újma: asi jako když vám někdo skřípne prst do dveří a pustí vám k tomu hip-hop.

Ponaučení:

Bezdětné víkendy jsou vyčerpávající, drahé a ničí zdraví. S dětmi se sice nikam nedostanete, o to víc ale ušetříte. Na bolení hlavy nepomůžou ani čtyři rohypnoly, takže ve výsledku je zbytečné s tím něco dělat a ušetříte i za lékárnu. Internet lže a co se týče Prahy, existuje jen jistota fronty, uspěchanosti, dobíhání MHD a davů.

Facebook Comments

O lachtaní fitness rodince

O lachtani fitness rodince
Očima našeho dítěte. Taťka je sražen na kolena (zřejmě po prvním cviku) a mamka drží cosi v ruce. Údajně je to ovladač na televizi, ale mně to přijde spíš jako elektrický paralyzér, kterým se snaží taťku zase zvednout na nohy. Děti se u této hrůzné scenérie koukají na pohádku. Ukázkový obrázek pro psychologa.

Naše dovolená u moře se kvapem blíží a tak se Pažout rozhodl, že zhubne do plavek. Nutně! Našel si na internetu třicetidenní výzvu na břicho. Ta výzva sestává ze tří různých cviků, které se opakují denně ve stále větším množství („Vražedný! To přeci není pro lidi!!“). Tak tedy hlava nehlava, břicho nebřicho se do toho pustil.

Sice po mém sdělení, že se na něj jdu podívat, trochu znervózněl a zkoušel výmluvy typu: „Mně nejde počítač.“ a: „Kam jsem to jenom uložil…“ Po nějaké době si však všimnul, že já stále čekám v obýváku na slibovaný biják. Co mu tedy, chudáčkovi, zbývalo?

Ale už jde do tuhého, jde se na věc. S odhodlaným výrazem na tváři Pažout ulehá na zem – a tady máme další zádrhel. Podlaha je moc tvrdá! Na tom se tedy absolutně nedá cvičit. Už už se zvedá s pohledem: „Sorry, dámo, je to pro mě sice naprostá brnkačka, ale nehodlám si zničit svá vytrénovaná záda.“ Ten výraz trochu ztuhne, když přinesu podložku na cvičení.

No jasně, bez problému. Teď už se může předvést. Takže dvacet šikmých sedů-lehů už se nese. Jako za mlada!

Jedna: Supění.

Dvě: Úpění.

Tři: Láteření.

Čtyři:“ Není jich už dvacet?“

Pět: „Já myslím, že pro dnešek to stačí.“

Šest: „Ty vole, to nedám!“

Sedm až dvacet: „ Fakt na tu dovolenou musíme jet?!“

Teď nastává menší pauza, během níž zvedám mrtvolu ze země. Po krátkém rozhovoru, kdy se dobereme ke skutečnosti, že ho čekají ještě dvě série cviků, se zničeně svalí zpátky na zem.

Další dvě série nakonec  nejsou tak zlé, jak to vypadalo na začátku. Scénář včetně dialogu se s drobnými obměnami  opakuje. Možná i nějaký ten zmatený endorfín se ve smršti sebedestruktivních pocitů udržel v krvi, protože bezprostředně po klinické smrti v důsledku čtyřiceti sedů-lehů a deseti vteřin v pozici „prkno“, už vrhal spokojené, ba přímo zamilované pohledy na své břicho. Poté prohlásil, že to asi fakticky funguje a že už teď má určitě tak o pět kilo míň.

Ta jeho poslední zmínka o shozených kilech mě tedy vážně nabudila, to musím přiznat. Protože já samozřejmě taky potřebuju zhubnout do plavek! Když může on, tak proč ne já? Jdu do toho!

Hlášení z vany:  Dva lachtani potřebují akutně jeřáb. A do budoucna větší bazének na koupání. To bude nejspíš ta narůstající svalová hmota.

Facebook Comments

Jak zkrotit kobru jménem TRÉMA?

Jsem typ absolutního trémisty. Toho co všechno umí a zvládá perfektně až do chvíle, kdy vyleze na pódium a oslní ho světlo. V tu chvíli se změní v ratlíka stojícího v průvanu a klepe se jak rosol, dokud z toho pódia zase nesleze. Během párminutového vstupu je schopen udělat z jakékoliv skladby proslulé Čtyři a půl minuty ticha od  Johna Cagea. Nebo v lepším případě (no, lepším…) vytvořit na místě improvizaci na úplně jinou skladbu, pravděpodobně taky z období moderny. Na druhou stranu mě teď napadá ta varianta, že by posluchači pod vlivem silných emocí se soucitným pohledem přišli k pódiu a velkoryse mi hodili do futrálu pár drobných, když mám, já chudák, tu slintavku a třasavku. Ale to se mi tedy ještě nepovedlo.  Nicméně za zvážení to stojí. Jako plán B.

Tak to jsem já, když mám hrát nebo mluvit na veřejnosti. Ratlík se slintavkou.

Jeden by si myslel, že nás to na konzervatoři naučí, ale to jsem se šeredně pletla. Slýchala jsem jen: „Musíš hodně vystupovat, to se poddá.“ Jenže to se mi nedařilo splnit, tak jsem se ptala ostatních, jak se zbavují trémy. Buď se na mě nechápavě podívali a řekli jen: „Nijak!“ nebo „To bych taky rád věděl…“ nebo jsem se doslechla i o rituálech, z nichž by měl každý psychiatr radost.

A pak jednou, před čtyřmi lety, přišel ten velký den, kdy jsem měla zahrát na vernisáži. Byla jsem tehdy skálopevně přesvědčená o svých schopnostech. „Mám přece dítě, tak vo co gou?“ Něco takového jsem si říkala. A dopadlo to naprosto katastrofálně. V hrobě se obracelo několik skladatelů od baroka až po současnost a já po vystoupení hledala nouzový východ v suterénu.

Od té doby jsem se veřejnému hraní zdárně vyhýbala. Ale pár měsíců zpátky ve mně začalo sílit přesvědčení, že s tím musím něco udělat. Já přeci přijdu na způsob, jak krotitelé hadů drží kobru v koši. Zkouším to dál a jsem neúnavná! To přeci nemůže být tak těžké, no ne?

Podělím se s vámi o záznam z koncertu, kde jsem tento týden hrála. Byl to takový můj první pokus a jakkoliv jsem byla zklamaná, že to nešlo jako mávnutím kouzelného proutku samo hned, zlepšení tam vidím. Omluvte kvalitu videa, je to natočené na mobil a časem se snad dostanu i k lepší nahrávce.

P. S. Doufám, že si na mně nesmlsnete v komentářích na youtube! 😀

 

Facebook Comments

Příběh opravdového šílenství

Pondělí

V první řadě bych chtěla poznamenat, že vůbec vši
netuším, kde se ty vši vzaly. U nás doma, chápete? U nás doma! Skandální! Všichni členové naší rodiny žijí v prostředí zcela hygienicky nezávadném. Dětem nechávám lízátka ve vlasech jen do večera téhož dne, nejpozději do rána dne následujícího. Taky si vlasy pravidelně myjeme i bez incidentů zahrnujících lízátka a žvýkačky.  Podlaha vydrží čistá a nelepkavá obvykle den po umytí.  Zkrátka prostor pro přežití členovců a jiných hmyzovitých parazitů je minimální.

Také je důležité si uvědomit, že nikdo neumřel. Tedy kromě cizopasného parazita, jehož vraždu právě chladnokrevně plánuju.

No ale to bych spíš měla vykládat lékárnici a ne vám. Přede mnou v lékárně stále neubývá lidí a já se jen modlím, ať jich nepřibývá za mnou a můžu svůj problém vyřešit diskrétně.

To máte tak. Jednou jdete s dítětem ke kadeřnici a tam zjistíte, že máte vši. Nemůžete to zjistit potichoučku doma jako normální lidi, vlasy oholit, polít benzínem, spálit a pak kolem všivého ohýnku tancovat rituální tanec. Musíte se u toho hlavně cítit trapně. Obzvlášť když se s vámi kadeřnice loučí s dezinfekcí v ruce, kterou na vás výhružně míří, aby vás ani omylem nenapadlo se tam zdržovat ještě o vteřinu déle.

Ale zpět do fronty v lékárně. Zatímco vysvětlujete, že na ty vši potřebujete něco, co doopravdy zabere, lékárnice se vám neodbytně snaží vnutit jakýsi přírodní preparát, který je samozřejmě bio, eko, v souznění s přírodou, šetrný ke všem hrabošům a žábám (a nejspíš i vším) a máte myslet přeci i na dětskou pokožku, no ne?!  Po několika minutách konečně pochopí, že když říkáte: „Dejte mi to nejagresivnější, co máte!“, s humanitárním přípravkem neuspěje. Provázená opovržlivými pohledy lékárnice se sunu ke dveřím, kde už postává pár lidí. Zřejmě pracovníci sociálky. Vsadím se, že lékárnice zmáčkla nějaký tajný podpultový čudlík, když jsem jí vysvětlovala, že tím budu mydlit hlavy oběma dětem tak dlouho, dokud z nich ty vši nevytřesu.

No dobře, možná pod pultem žádný tajný čudlík na přivolání sociálky nemá, ale vsadila bych boty, že minimálně ta paní, která stála za mnou ve frontě (a která si mumlala pod fousy nějaké nadávky o nezodpovědných matkách), tu sociálku kontaktovala.

Zkrátka a dobře já i můj stoprocentně agresivní preparát na vši jdeme k našemu zavšivenému autu a vyrážíme domů. (Potahy! Musím vydezinfikovat potahy!)

Úterý

Teď trochu tuším, jak asi vypadá skutečná živelná pohroma v praxi. Na balkoně a před dveřmi se válí hromady oblečení. Pračka a sušička jedou nonstop. Všechno z nevypratelného materiálu se louhuje v savu a po baráku pobíhají děti s hlavou namydlenou šampónem. Úroveň duševního zdraví se však stále drží v předchozích hodnotách. Tedy pokud se o nějakém psychickém zdraví dá mluvit, když si potajmu broukáte „Já jsem veš, ty jseš veš, my všichni jsme VEŠ!“ a k tomu si drnkáte na všiváček.

Středa

Probouzím se z noční můry, v níž mi vši okousávají chlupy v nose. Teď už leží na balkóně i peřina a polštář. A pyžamo spolu s pár dalšími drobnostmi. Sousedi museli mít po ránu príma divadlo. Zuřivá deratizace pokračuje druhým kolem. Povlečení, ručníky, čepice, všechno oblečení, které jsme měli kdy na sobě, všechno, čeho se naše oblečení dotklo, všechno, na co jsme se jen podívali. Prostě vše. Totiž vši. No chápete, co mám na mysli, ne?

Čtvrtek

Co když ta veš skočila z Valiny hlavy na mojí hlavu, tam si to rozmyslela a skočila na křeslo a tam se zabydlela?!  Nebo hůř – co když skočila na peršan a zabydlela se TAM?!!! Okamžitě musím vyčistit čalounění, peršana a ty potahy v autě.

Pátek

V životě každé hospodyňky nastane moment, kdy může situaci zachránit jen psí šampón proti vším. Tedy já v to alespoň doufám, jinak bych byla výjimka a v tomto případě bych se takového privilegia raději vzdala.

I po opakované aplikaci nejagresivnějšího preparátu na odvšivení lidského druhu se nemůžu zbavit dojmu, že to dítě ještě nějaké vši má. A mě navíc pekelně svědí hlava, kdykoliv na to jen pomyslím. Takže opět vyrážím do lékárny (tentokrát radši jinam) a tam potupně a co nejpotišeji vysvětluju problematiku naší rodiny.  Domů se vracím s výše zmíněným  šampónem na psy (úspěšně likviduje vši, blechy a klíšťata žijící ve zvířecí srsti, jednoduchá aplikace a garance účinnosti již po prvním použití!).

Během několika málo hodin už já, děti, manžel i peršan páchneme jak namydlenej pudl.

Sobota

Všechno se zdá být v pořádku, situace stabilizována. Jen se nemůžu ubránit  tomu nutkavému pocitu, že možná ta veš skočila z čalounění  u auta na mě, pak na gauč, odtud na zem, tam ji nabral mop a ten ji dotáhnul až na peršan a…

Pračka. Sušička. Savo. Dezinfekce. Čalounění. Potahy. Psí šampón (zvíře důkladně namydlete a po třech minutách šampón opláchněte a vykartáčujte).

Neděle

Už peru a dezinfikuju jen tak ze setrvačnosti. Protože co když některá veš přežila celou tu genocidu a skočila na gauč a pak někomu do vlasů…

Pondělí

Jedeme opět ke kadeřnici. Držte nám palce.

 

Facebook Comments

Narozeninové moudro

Je 25. dubna a já jako každoročně slavím narozeniny. To sloveso slavím bych měla dát do uvozovek. Jakože jak asi můžu slavit, když mám doma předškoláka s neštovicemi, batole s rýmičkou a sama jsem se vzbudila se skřípnutým krkem. Ale co mě na dnešním dni zaujalo nejvíc: ono sněží! Ještě jsem nezažila o svých narozeninách sníh. Je vidět, že mám stále  co objevovat.

A jelikož dnešní počasí značně odráží mou náladu, hraje mi vlastně perfektně do noty. Stejně jako se venku střídá sníh a mraky se sluncem, i u mě se střídá depka se záchvěvy radosti. Mám sklony se litovat a vyčítat světu i směr gravitačního působení.

A vtom mě napadne: jak by to asi dopadlo, kdyby to se dnes chovalo stejně i to slunce? Kdyby řeklo: „Tak já se na to můžu vykašlat! Furt se snažím a ono prdlajs. Svítím jak o život a i přesto mě už asi pětkrát umlčela chumelenice. Život je nefér a jdu psát stížnost Mléčný dráze.“ Ne, Slunce tohle neudělá. Kdyby jo, měli bychom tu všichni za chvíli rampouchy u nosu. Ono to prostě zkouší a tu vysvitne a drží se pár minut, příště je to pár desítek minut a po několika dnech třeba vykoukne na celý den.

(Článek dopisuji o dva dny později a stále se střídá slunce se sněžením. Zřejmě má sníh stejnou taktiku. – pozn. red.)
Vytrvalost je zřejmě ta hlavní vlastnost, kterou jsem si měla připomenout na své narozeniny. Ať padá z nebe, co chce, nikdy, nikdy, NIKDY se nevzdávej. Protože jednou to slunce vyleze a mraky, chmury, pochybnosti kopne do zadku.

kostel
Foto: soukromý archiv Jany T.
Facebook Comments

Profesionální výcvik matky aneb Zastavit, stát! Sedni! Lehni!

Zastavit stát

Nadhled a pozitivní myšlení, to je přesně to, co mi chybí! Zapiš si: Musíš myslet pozitivně! Musíš myslet pozitivně! Musíš… Do háje, musím vařit, uklízet, vyndat včerejší rýži z vlasů, udělat přípravu do práce, namalovat si obličej na ksicht a spoustu dalších věcí. Na nějaký pozitivní myšlení nemám čas ani náladu. Ježišmarjá, vždyť mně už se chce hodinu čůrat a ani na ten záchod jsem si nebyla schopná dojít. A jelikož mi dítě visí každou rukou za jedno koleno a u toho nezapomíná ječet jak pavián při námluvách, asi si ani v další hodině na ten záchod nedojdu.

Řekněte mi, ženy-matky, která z vás tohle nezažila aspoň pětsetkrátosmdesátkrátsedmkrát? Mě to nedávno úplně převálcovalo. A když říkám úplně, tak myslím fakticky téměř úplně.

V praxi to vypadalo takhle:

Já potřebuju dělat milion věcí – viz seznam výše. To ovšem vůbec nezajímá mé drahé mládě, které se na mě při pokusu o jakoukoliv z uvedených činností věší a hystericky řve „Mamiiiiii! Hajííííííí!!!“. A když to zkouším už asi po šesté a dítě si stále mele (respektive ječí) tu svou, pomalu se dostávám do stavu, kdy bych byla schopná lámat meče a přenášet hory, roztrhnout dítě na dva hady…[1]

Přesně v ten moment ke mně jak z obrovské dálky doléhá hláška, že děti jsou taková naše zrcadla.[2] Normálně bych se nad tímto do nebe volajícím výsměchem rozdurdila, ale teď už na to nemám sílu.

To jsou ty pověstné body zlomu, kdy si člověk přijde jako mimozemšťan právě prolítnuvší na svém soukromém UFO kolem zoufale vyhlížející osoby, jejíž počínání vůbec nechápe. A jako ten mimozemšťan se ptám sama sebe: „Proč já si vlastně nejdu lehnout?“

A tak osvícena poznáním, že ten malý rozčilený človíček vlastně jen plní má přání, se rozvalím na gauči a bez sebemenšího námitek s ním sleduju tu mašinku, princeznu, krtka – nebo co zrovna frčí, které už bych mohla dabovat a potažmo i přezpívat.

Teď ale přijde ta zajímavá část. To, co jsem ten den zjistila, určitě odporuje přírodním zákonům.[3] Já jsem stihla všechno, co jsem měla v plánu, a to i s lehárem u pohádek a kafíčkem po obědě! Byl to pro mě šok, protože jsem si myslela, že i když lítám jak nudle v bandě, sotva stíhám dýchat a k tomu možná ještě udělat tak dvě věci ze seznamu.

Budu teď naprosto vážná. Já jsem se potřebovala zastavit. A protože sama jsem to neviděla[4],  musel nastoupit nasupený osobní kouč, aby mi to připomněl.

Jak by to asi dopadlo, kdybych se vydala na nějakou cestu autem a předtím si nepromyslela, jak a kudy pojedu?[5]

Takže matky, které to ještě nevíte (jako já do nedávna): když se na vás dítě věší a cosi požaduje,to nejlepší, co můžete pro něj, ale hlavně pro sebe udělat, je zastavit se a chvíli stát.[6] Potřebujete to. Ať už k úspěšnějšímu stíhání blázince nebo prostě proto, že už máte všeho dost a je třeba situaci přehodnotit. Neuteče vám ani bordel, ani maso z lednice, rýže ve vlasech taky nějako tu hodinku navíc počká.

Jedná se zřejmě o nějaký mateřský fyzikální zákon. Ovládnutí časové smyčky pro matky v tísni nebo tak něco. A rozhodně stojí za vyzkoušení!

 

 


 

[1] Pravda, to bych si moc nepomohla, kdyby se děti ještě rozmnožily dělením.

[2] Nevím, proč jsem si na to vzpomněla. Kdysi mi to někdo řekl a přišlo mi to jako taková ta rádoby osvícená rada od nechutně vyrovnaných ženštin lesanovitého typu.

[3] Ne že bych nějaký znala…

[4] A to určitě proto, že jsem si přes tu železnou kouli na noze ještě nestihla nandat čočky.

[5] No dobrá, to asi není nejlepší příklad. Neptejte se, jak to dopadne, když si to naplánuju…

[6] Nebo ležet jako já.

Facebook Comments

Náš výlet na benzínku

Refulling car tank on puming station
Velmi výstižný obrázek vypůjčený z www.wroar.net

Byl sychravý dubnový den a naše famílie se rozhodla vyrazit na výlet za babičkou do lázní. Ve vzduchu visel příslib hromady inspirujících zážitků, neboť naše madam se vždy dokázala v cizím prostředí nejlépe předvádět.

Sbalili jsme tedy děti, kočár a nezbytnou tunu krámů k tomu, a vyrazili. Začátek výletu vypadal zcela nevinně. Za doprovodu našeho dua předvádějícího kánon ve znění: „Babíííí!“ a „Já nechci jet k babičce!“ jsme ujeli zhruba 15 kilometrů.

Poté jsme se zastavili u benzínky. Proběhla krátká konverzace o tom, jakou naftu má muž do auta natankovat a jako správný chlap se toho ihned chopil. Člověk by si myslel, že když dostane na výběr ze dvou druhů nafty, dokáže si jednu zvolit. Jenže někteří muži jsou horší než ženy, které když se nemůžou rozhodnout mezi kalhotami a sukní, vezmou si šaty. Stejně tak to udělal i miláček. Nevěděl, jakou má dát naftu, tak tam šoupnul benzín.

Víte, zpětně mě baví si procházet všechny takové krizové momenty, kdy nejdřív nevěříte, že to, co se právě přihodilo, je vůbec možné. Poté nevěříte, že se to mohlo stát zrovna vám. Pak berete jako nemožné to, že se ovládnete a nezačnete mlátit hlavou o beton. A nakonec nezbyde nic jiného než se všemu zasmát. Tentokrát na sebe ta poslední fáze nechala trochu čekat, protože jsem příliš dlouho potlačovala nutkání mlátit hlavou o cokoliv. Nebo spíš vymáchat něčí hlavu v té směsici nafty a benzínu, toho času nacházející se v nádrži našeho auta.

Já vím, tohle se stává běžně a není to žádná katastrofa, jen drobná škoda. Ale tím to ještě neskončilo.

Zlaťouš začal vyjednávat odtah. Překvapivě se sobotní odpoledne neukázalo být zrovna vhodným momentem pro shánění někoho střízlivého a zároveň ochotného odtáhnout takovou mladou perspektivní rodinku. Což se mě, mám-li být upřímná, trochu dotklo.

Do toho jsem se vší šetrností oznámila dětem, že k babičce dneska nepojedeme. Veškeré další odtahové práce provázelo hlasité: „Já chciiiii k babičceeee!“ doprovázené nesrozumitelnými skřeky. Text předešlého kánonu prošel jen malou úpravou.

Podařilo se nám ukecat tchána. Dorazil plný elánu a okamžitě vázal ke svému peugeotu tažné lano. Zezačátku jsem měla trochu obavy, zda utáhne našeho značně naloženého kombíka, později jsem však pochopila, jak moc byly mé obavy liché. Jelikož jsme nenašli na našem autě oko na tažení, přidělal zlaťouš to lano k něčemu, co považoval za pevné. Nicméně po prvních deseti metrech změnil názor, když nám ten kus auta prolétnul před očima. Odborný (tedy můj) překlad: na autě chyběla nějaká pitomá skoba, tak jsme lano přivázali k blatníku a prasklo to. Prostě ERROR.

Takže opět hledání, kam by se dalo přivázat lano. Snad vás ani nepřekvapí takovýto rozhovor:

Zlaťouš: „Potřebuju odmontovat ten blatník a podívat se pod něj. Podej mi moje klíče, mám na nich nůž.“

Já: „No ale my jsme zrovna dneska vzali moje klíče a tam nůž není.“

Po chvíli…

Zlaťouš: „Hele a nemám tu v rezervě nějakej šroubovák? Bejvával tam…“

Já: „Ne, ten jsme nedávno vyndali, protože tam překážel…“

Atakdále atakdále.

Už je nad slunce jasnější, že to nedáme a začínáme se skládat k dědovi do auta. Má horší polovička alias odborník na paliva, naše milované ratolesti a mezi autosedačkami sardinka ve vlastní šťávě – tedy má maličkost. Navrch kočárek, tuna krámů, všechny dárky pro babičku. I sobotní posilovnu jsem sfoukla v terénu při tlačení auta na parkoviště. Když to vezmu kolem a kolem, byl to celkem produktivní den.

Domů jsme se vrátili utahanější než po skutečném výletě. Mluvím tedy pouze o nás dospělých, neboť děti se sezením v autě neunavily ani trochu. Příště je necháme tlačit.

 

 

Facebook Comments

Velikonoční zastaveníčko

IMG_8060[1]Velikonoce jsou definitivně za námi a proto se přímo nabízí takové malé ohlédnutí.

Co je na Velikonocích nejhorší? No podle mě všechno. Začne to tím, že se po jinak pěkném a vkusném obydlí začnou rozmáhat všelijaké kýče. Tu a tam nějaký ten zajíček, vajíčko, věnec. Prostě to, co vašim dětem strčí do ruky některá babička a už se toho nezbavíte. Nebo taky to, co vaše děti vezmou u jiných na návštěvě, protože zkrátka TOHLE vajíčko nutně potřebují i s hejnem kuřátek kolem.

Ve chvíli, kdy už není co ukrást u cizích a děti si všechny válečné trofeje hrdě donesou až na místo předem určené, obvykle nastává čas na zdobení vajec. To je taková předzvěst posledního a zároveň nejhoršího dne Velikonoc. Psychicky se na něj můžete připravovat hned poté, co bezpečně uložíte do lednice všechna vejce, která se podařilo během barvení udržet vcelku (to znamená tak zhruba polovinu). Vhod přijde lahvinka dobrého vína nebo dvě.

Na Velikonoční pondělí je třeba vstát co nejdřív, abyste si stihli užít chvíli klidu, než to čóro vypukne. Jestli máte před sebou dlouhou trasu jako my, doporučuju menší rozcvičku. Brzy poté následuje zásadní otázka: jak se vyhnout nežádoucímu alkoholu? Pro mě jakožto ženský doprovod koledujících dětí připadá v úvahu buď předstírané těhotenství nebo předstíraná nezletilost. Přiznejme si upřímně, že druhá možnost je u mě reálnější. Možná bych je ještě mohla spojit v jednu výmluvu. Ovšem nevím, jestli by zbouchnutá šestnáctka nepřivodila v tento sváteční den někomu infarkt.

Tak či onak, úspěšné vyhýbání se alkoholu (nebo alespoň eliminování na naprosté minimum) je posledním a možná nejdůležitějším článkem, pokud se máte po skončení dlouhého pochodu s ukňouranými smráďaty ještě ke všemu vyšplhat zase zpátky domů.

Ale nakonec jsme to všechno zvládli. A závěrem taková malá velikonoční statistika:

 

Počet vajíček odcizených na návštěvě: 18. Z toho nezvěstných: 4.

Počet kuřátek odcizených na návštěvě: 9. Z toho nezvěstných: 3.

Počet zajíců odcizených na návštěvě: 2.

Kolikrát jsem vytáhla občanku na koledě, když mi nechtěli nalít: málem jednou.

Počet lidí, kteří nás nejspíš už nikdy na návštěvu nepozvou: hodně.

Počet babiček, které se v průběhu dubna z nějakého záhadného důvodu odeberou do lázní: 2.

 

Tak zase za rok.

 

 

Facebook Comments

Chvilka ranní mateřské poezie

 

selfie
Moje jediné publikovatelné selfíčko v dnešní den. Sluší mi to, že?

Je tu ráno! Zas a zas

v nohou mám ten známý třas.

Není divu – tyran malý

v noci měl zas dlouhou chvíli.

 

Časně z rána, před rozbřeskem,

zaplál navíc hrozným steskem.

Steskem po své drahé máti,

která začla vibrovati.

 

Tak chtě nechtě mateř vstala,

na hodiny nehleděla.

Avšak nervy, nervy bídné

štrádují si to do Vídně.

 

Snídaně a ústroj počká,

Nedrží mi v oku čočka.

Ale to je vlastně fuk,

stejně koukám jako puk.

 

Ke všemu to druhé robě

posté mění outfit sobě.

Snídaně je další drama,

nutellu chce – hlavně sama!

 

 

Tak je tedy dnešní den

k zívání již předurčen.

Jistí to ta strava zdravá:

utopenec, cola, káva.

utopenec

Facebook Comments

Smutný příběh tuňáka ve vlastní šťávě

Bylo nebylo. Jednou po výplatě si rozjařená učitelská rodinka koupila konzervu tuňáka. Byl v akci za 169 Kč, no nekup to! Tak jsme to koupili. Už samotný nákup byl však opředen dramatem, ostatně jako většina akčních nákupů v Lidlu. Takové ty drobné projevy násilí jako podrážení nohou, slovní napadání a nakonec přetahovaná o poslední kus čehokoliv, to už k tomu neodmyslitelně patří. Bez toho by tuňák nebyl tuňákem, kobereček koberečkem atakdále  (doplňte si, o co jste se naposledy porvali vy).

Asi po týdnu, kdy tuňák poklidně odpočíval u nás ve spíži, jsem zdrchaná po celodenní nadvládě dvou malých tyranů zachraňovala své nervy sklenkou vína. S tou se probudily i gurmánské choutky nejrůznějšího charakteru. Abych to zkrátila, ten tuňák si vyloženě říkal o načnutí. Dala jsem si trošku nebo dvě a poté jsem konzervu důvěřivě uložila do lednice. Současně mě napadlo, že bych z něho mohla něco uvařit.

Následujícího dne jsem se nasoukala do zástěry s kočkou a odhodlána pokořit Láďu Hrušku jsem brázdila stránky internetu ve snaze sehnat nějaký snadný recept na cosi s tuňákem. To by bylo, aby nebylo, když toho tuňáka bylo skoro kilo, no ne?

IMG_7605[1]Soustřeďte se na tvar slovesa být. To préterium mluví za vše. Co není, může být. Ovšem jen když to někdo dojde koupit. Znovu. Přes noc totiž za velmi podezřelých okolností zmizela půlka konzervy.

No nic, i z té poloviny konzervy ještě pořád můžu udělat chutnou a zároveň výživnou večeři. Alespoň v to doufám.

Jenže po návratu Satanova pomocníka ze vzdělávacího zařízení se strhla bitva na život a na smrt. Dítě č. 1 nahodilo výraz měsíc hladovějícího lachtana a demonstrativně vystavilo na odiv vystupující žebra. Pak se bez varování vrhlo na tuňáka a cpalo se jím hlava nehlava. Dítě č. 2 vycítilo příležitost k důkladnému tréninku hlasivek. Začalo ječet a ohlodávat konzervu. Sice netušilo, co v ní je, ale davové šílenství je nade vše. Třeba z toho něco kápne.

Zbytky tuňáka jsem musela bránit vlastním tělem. Jistě chápete, pro dobro rodiny. Až když se pak děti hladově vrhly na mě a začaly mi ohlodávat koleno, na chvíli jsem zaváhala, jestli by nebylo lepší hodit jim tuňáka a využít nestřeženého okamžiku ke zbabělému úprku. Nakonec jsem tuhle variantu zavrhla. Sociálka by si mě stejně dříve či později vyhmátla a vyšlo by to draho. Určitě dráž než tuňák za 169.

Poté jsem se pasovala do role hlavního vyjednavače. Vykomunikovala jsem s dětmi, že mi tuňáka dobrovolně vydají. Tedy přesněji řečeno to, co z něj zbylo. Byl to celkem úspěšný obchod, měla bych asi zvážit, jakým směrem se bude ubírat moje další kariéra. Vyjednávání by mi šlo. Získala jsem předžvýkaný kus tuňáka o průměru tří centimetrů výměnou za stogramovou čokoládu. Jak říkám – nebývale úspěšný obchod.

Teď už zbývá jen vymyslet, jak nahradit v receptu na tuňákové těstoviny toho chybějícího tuňáka. Samozřejmě jsem ho mohla z receptu úplně vynechat a nikdo by nic nepoznal. Taky jsem byla z předešlého vyjednávání dost unavená a situaci moc nepomohl ani fakt, že mi jedno dítě stále ještě viselo na noze a nespokojeně kvílelo. Něco jako odvolání k ústavnímu soudu z důvodu podjatosti při soudním vyrovnání.

Vlastně mám celé té akce s tuňákem právě tak dost a to jsem ještě ani nezačala. S chutí bych jim předhodila plechovku s ožužlaným zbytkem tuňáka a zajela si sama na čínu. Chvíli jsem to zvažovala.

Pak mě najednou osvítila revoluční myšlenka. Chybějícího tuňáka můžu nastavit kukuřicí! Začala jsem hledat kukuřici, bohužel ne dostatečně rychle. Mezitím totiž došlo k sublimaci čokolády obětované před malou chvílí jako odškodné a dítě týrané hladem se znovu začalo hlásit o kus žvance.

Hurónské „Já chci kukuřiciiii!“ se za okamžik ozývá nejen celým domem, ale pravděpodobně i po celé vsi. Rychle jsem vysypala půlku konzervy s kukuřicí do tomatové omáčky a zbytek obětovala, tentokrát bez soudního sporu.

Takže pro shrnutí mimoňský recept na další těstoviny, tentokrát s tuňákem:

tunak
Ilustrační foto. Zdroj: www.cobudedobreho.cz

K osmahnuté cibulce přidáme rajský protlak, po chvíli tuňáka (pokud ho máme), kukuřici (pokud ji máme nebo z nějakého důvodu potřebujeme nahradit jinou surovinu). Okořeníme, povaříme a podáváme s těstovinami.

Můžeme i posypat sýrem, ale nakonec je to asi úplně jedno, protože když vám děti sežerou víc než polovinu surovin na večeři, samotnou večeři pak už jíst odmítají.

 

 

 

Facebook Comments

Z deníčku falešně březí hysterky

 Den první

Každý ví, že sny mají nějaký hlubší význam.

Takže když vás ve snu pronásleduje obří tampón, zřejmě byste se měli nad některými věcmi zamyslet.

Pokud jste žena (což předpokládám, protože nedokážu přijít na žádný racionální důvod, proč by měl muže stresovat ve snu tampón), nabízí se hned dvě zásadní možnosti:

  • Zamyslete se nad velikostí tampónů, které právě používáte.
  • Máte to dostat.

A pokud jste žena nacházející se v situaci ne úplně ideální jako já, pravděpodobně nemáte po ruce snář, abyste se podívala jak vyložit nepřiměřeně agrasivně působící tampón v nadživotní velikosti.

Vlastně bych to měla uvést na pravou míru. Pokud trčíte v nemocnici s dítětem po úrazu hlavy a nemáte s sebou vůbec, ale vůbec nic kromě peněženky, vybitého mobilu a třech papírových kapesníčků a ještě ke všemu to máte dostat, stojí vaše situace za bačkoru.

V tuto chvíli nastal ten správný čas pro buddhistickou modlitbu a můžete doufat, že dostatečně dlouhé „oooohmmmmmm“ zazpívané na jednom tónu vás z té šlamastyky nějak dostane.

Den druhý

Stále ještě jsem v nemocnici, ale nabíječku na mobil jsem už vysomrovala. Musím říct, že se mi nesmírně ulevilo. Taková nabíječka na mobil je bez debaty daleko důležitější než třeba kartáček na zuby nebo vlastně cokoliv jiného. Konečně můžu vygůglovat svou zoufalou situaci a poradit se s kamarádkami online.

Ale nakonec už i ty nezbytné hygienické potřeby se ke mně dostaly.

Je to v cajku. Teta Irma může přijít na návštěvu. Nebo jak se to říká. Prostě přestávám s „Oooohmmmm“.

Den třetí

Tak jo, pořád nic. Určitě to má nějaké logické vysvětlení. Třeba moje tělo došlo k závěru, že už udělalo pro zachování lidského druhu maximum a rozmnožovat se nepotřebuje. Už nikdy. Tudíž se rozhodlo odhlasovat zrušení periody a neřeklo mi o tom. Možná toto závažné rozhodnutí učinilo poté, co jsem uprostřed noci našla starší ratolest v kaluži krve. Nejspíš ve chvíli, kdy jsme na sebe pak s miláčkem koukali jak dva právě vyoraní hraboši a náš rozhovor vypadal zhruba následovně:

Miláček: „Přines… Eeeeeeee…“

Já /poletujíc z koupelny do ložnice, pak do dětského pokoje a zpět do koupelny/: „Co? Co?!“

Miláček: „No přeci to… Aaaagh…“

Já /poletujíc teď pro změnu přes kuchyň, obývák a chodbu/: „Tak co, sakra?!“

Až mi po několika minutách došlo, že bych možná mohla přinést obvaz.

Určitě to bylo takhle.

Po tomhle zážitku moje ženské orgány prostě podaly demisi.

Panebože, co když se mi z toho šoku spustila menopauza?!

Den čtvrtý

Nevydržím a vyrážím pro těhotenský test. Jen při představě dvou proužků na mě jdou mdloby a v hlavě mi zní Stabat mater dolorosa (Stála matka utrápená – pozn. red.).

Když doběhnu k lékárně, mdlým hlasem zašeptám: „Těhotenský test, prosím.“

Lékárnice se nevinně zeptá: „A jaký chcete? Ten se dvěma proužky, jo?“

Poté co si na mně obě přítomné lékárnice úspěšně vyzkoušely první pomoc včetně umělého dýchání a srdeční masáže, se vysvětlilo to nedorozumění, jež mělo málem na svědomí jeden mladý a perspektivně vypadající život. Nemyslela dva proužky. Ale dva papírky.

Jeden proužek.

Takže musím být v přechodu, jinak si to neumím vysvětlit. Je to o trochu dřív než jsem čekala, ale tato varianta se mi zamlouvá přeci jen o něco víc než další těhotenství.

Den pátý

Samozřejmě vím, že nemám odečítat výsledek testu po více jak pěti minutách. Natož po deseti hodinách. Jenže chápejte mě, je toho plný Modrý koník, jak bajunka89 měla test negativní, další den se na něm ale objevil duch. Pochopitelně byla pak těhu a mimískovi je teď už půl roku, má se čile k světu a umí už říkat máma, táta i Nivea v kteroukoliv denní a noční dobu. Ještě k tomu stíhá pózovat na selfíčka, přičemž si sám vyšťourá obě uši selfie tyčí.

Na druhé straně lulinka30 měla na testu dálnici, ale přesto těhu nebyla. Chuděra pak musela čekat na další ovulku, aby mohla hupsnout na manžu. Teď aby se v tom někdo vyznal.

Miláček si klepe na hlavu, že tam žádná druhá čárka není. Prostě tomu vůbec nerozumí. Kdyby si býval vzal lupu a podíval se na to ve chvíli, kdy sluneční paprsek dopadá na papír v úhlu sedmačtyřiceti stupňů, viděl by to taky. Ignorant jeden.

Takže to znamená, že budu mít dítě. Další dítě. Ježišmarjá, to snad není pravda!

Proč že se mi vlastně nelíbila ta varianta s předčasným klimakteriem?

Den šestý

Jsem vyřízená a je mi na zvracení. Taky jsem potkala labuť. Normálně si to upalovala po silnici. To je určitě znamení, že jsem těhotná. A nejspíš čekám trojčata. Myslím, že jsem to někde četla.

Navíc se mi zdá, že jsem cítila pohyby miminka. No vážně! Vím, že je ještě brzy. Ale u trojčat je všechno jinak. Psali to na emiminu.

Začínám se bát, že jsem to s tím osobním rozvojem trochu přepískla. Nic se nemá přehánět a z tohohle kouká přímo osobní růst. Vzhledem k těm trojčatům lze očekávat růst značný a nepřehlédnutelný.

Den sedmý

Jsem natuty těhotná. Četla jsem článek v blesku o tom, proč některé ženy nepoznají těhotenství. A  sedí to! Třeba výkyvy hmotnosti v běžném životě nebo falešně negativní těhotenský test. Celá já!

Uživatelky na všech mateřských webech, kam jsem se zaregistrovala, mi to potvrdily. Prý to tak měly všechny do jedné. Až na tu, co si spletla těhotenský test s ovulačním.

Udělala jsem si další test a odpřísáhla bych, že tam ta druhá čárka trochu vidět je. Akorát je teda viditelná pod trochu jiným úhlem dopadu slunečních paprsků než včera.

Miláček už mi sjednal schůzku s psychiatrem. Prý mi nasadí nějaká antidepresiva vhodná i pro těhotné. A pro ty, co čekají trojčata a v pátém týdnu už cítí pohyby, jsou údajně úplně nejlepší v kombinaci ještě s rohypnolem. Ten mi taky předepíše.

Z emimina a mimibazaru mi chodí jedna gratulka za druhou. Asi je všechny zabiju.

Budu muset zrušit masáž naplánovanou na příští měsíc a přeobjednat se. Snad by mohl vyjít poslední dubnový pátek za pět let.

Budu se muset naučit spát za chůze.

Budu muset omezit všechny svoje aktivity jen na dýchání a kojení.

Na další dítě nejsem stavěná. Dalšího uřvance už nevydejchám.

Den osmý

Dostala jsem to. Ta buddhistická modlitba má ale dlouhou čekací lhůtu. Příště zkusím taneček Hare Krishna, ten by mohl zabrat rychleji.

Tak zase za měsíc.

 

tehu test
Fotka z neznámých internetů.

 

Facebook Comments