Jak zkrotit kobru jménem TRÉMA?

Jsem typ absolutního trémisty. Toho co všechno umí a zvládá perfektně až do chvíle, kdy vyleze na pódium a oslní ho světlo. V tu chvíli se změní v ratlíka stojícího v průvanu a klepe se jak rosol, dokud z toho pódia zase nesleze. Během párminutového vstupu je schopen udělat z jakékoliv skladby proslulé Čtyři a půl minuty ticha od  Johna Cagea. Nebo v lepším případě (no, lepším…) vytvořit na místě improvizaci na úplně jinou skladbu, pravděpodobně taky z období moderny. Na druhou stranu mě teď napadá ta varianta, že by posluchači pod vlivem silných emocí se soucitným pohledem přišli k pódiu a velkoryse mi hodili do futrálu pár drobných, když mám, já chudák, tu slintavku a třasavku. Ale to se mi tedy ještě nepovedlo.  Nicméně za zvážení to stojí. Jako plán B.

Tak to jsem já, když mám hrát nebo mluvit na veřejnosti. Ratlík se slintavkou.

Jeden by si myslel, že nás to na konzervatoři naučí, ale to jsem se šeredně pletla. Slýchala jsem jen: „Musíš hodně vystupovat, to se poddá.“ Jenže to se mi nedařilo splnit, tak jsem se ptala ostatních, jak se zbavují trémy. Buď se na mě nechápavě podívali a řekli jen: „Nijak!“ nebo „To bych taky rád věděl…“ nebo jsem se doslechla i o rituálech, z nichž by měl každý psychiatr radost.

A pak jednou, před čtyřmi lety, přišel ten velký den, kdy jsem měla zahrát na vernisáži. Byla jsem tehdy skálopevně přesvědčená o svých schopnostech. „Mám přece dítě, tak vo co gou?“ Něco takového jsem si říkala. A dopadlo to naprosto katastrofálně. V hrobě se obracelo několik skladatelů od baroka až po současnost a já po vystoupení hledala nouzový východ v suterénu.

Od té doby jsem se veřejnému hraní zdárně vyhýbala. Ale pár měsíců zpátky ve mně začalo sílit přesvědčení, že s tím musím něco udělat. Já přeci přijdu na způsob, jak krotitelé hadů drží kobru v koši. Zkouším to dál a jsem neúnavná! To přeci nemůže být tak těžké, no ne?

Podělím se s vámi o záznam z koncertu, kde jsem tento týden hrála. Byl to takový můj první pokus a jakkoliv jsem byla zklamaná, že to nešlo jako mávnutím kouzelného proutku samo hned, zlepšení tam vidím. Omluvte kvalitu videa, je to natočené na mobil a časem se snad dostanu i k lepší nahrávce.

P. S. Doufám, že si na mně nesmlsnete v komentářích na youtube! 😀

 

Facebook Comments

Příběh opravdového šílenství

Pondělí

V první řadě bych chtěla poznamenat, že vůbec vši
netuším, kde se ty vši vzaly. U nás doma, chápete? U nás doma! Skandální! Všichni členové naší rodiny žijí v prostředí zcela hygienicky nezávadném. Dětem nechávám lízátka ve vlasech jen do večera téhož dne, nejpozději do rána dne následujícího. Taky si vlasy pravidelně myjeme i bez incidentů zahrnujících lízátka a žvýkačky.  Podlaha vydrží čistá a nelepkavá obvykle den po umytí.  Zkrátka prostor pro přežití členovců a jiných hmyzovitých parazitů je minimální.

Také je důležité si uvědomit, že nikdo neumřel. Tedy kromě cizopasného parazita, jehož vraždu právě chladnokrevně plánuju.

No ale to bych spíš měla vykládat lékárnici a ne vám. Přede mnou v lékárně stále neubývá lidí a já se jen modlím, ať jich nepřibývá za mnou a můžu svůj problém vyřešit diskrétně.

To máte tak. Jednou jdete s dítětem ke kadeřnici a tam zjistíte, že máte vši. Nemůžete to zjistit potichoučku doma jako normální lidi, vlasy oholit, polít benzínem, spálit a pak kolem všivého ohýnku tancovat rituální tanec. Musíte se u toho hlavně cítit trapně. Obzvlášť když se s vámi kadeřnice loučí s dezinfekcí v ruce, kterou na vás výhružně míří, aby vás ani omylem nenapadlo se tam zdržovat ještě o vteřinu déle.

Ale zpět do fronty v lékárně. Zatímco vysvětlujete, že na ty vši potřebujete něco, co doopravdy zabere, lékárnice se vám neodbytně snaží vnutit jakýsi přírodní preparát, který je samozřejmě bio, eko, v souznění s přírodou, šetrný ke všem hrabošům a žábám (a nejspíš i vším) a máte myslet přeci i na dětskou pokožku, no ne?!  Po několika minutách konečně pochopí, že když říkáte: „Dejte mi to nejagresivnější, co máte!“, s humanitárním přípravkem neuspěje. Provázená opovržlivými pohledy lékárnice se sunu ke dveřím, kde už postává pár lidí. Zřejmě pracovníci sociálky. Vsadím se, že lékárnice zmáčkla nějaký tajný podpultový čudlík, když jsem jí vysvětlovala, že tím budu mydlit hlavy oběma dětem tak dlouho, dokud z nich ty vši nevytřesu.

No dobře, možná pod pultem žádný tajný čudlík na přivolání sociálky nemá, ale vsadila bych boty, že minimálně ta paní, která stála za mnou ve frontě (a která si mumlala pod fousy nějaké nadávky o nezodpovědných matkách), tu sociálku kontaktovala.

Zkrátka a dobře já i můj stoprocentně agresivní preparát na vši jdeme k našemu zavšivenému autu a vyrážíme domů. (Potahy! Musím vydezinfikovat potahy!)

Úterý

Teď trochu tuším, jak asi vypadá skutečná živelná pohroma v praxi. Na balkoně a před dveřmi se válí hromady oblečení. Pračka a sušička jedou nonstop. Všechno z nevypratelného materiálu se louhuje v savu a po baráku pobíhají děti s hlavou namydlenou šampónem. Úroveň duševního zdraví se však stále drží v předchozích hodnotách. Tedy pokud se o nějakém psychickém zdraví dá mluvit, když si potajmu broukáte „Já jsem veš, ty jseš veš, my všichni jsme VEŠ!“ a k tomu si drnkáte na všiváček.

Středa

Probouzím se z noční můry, v níž mi vši okousávají chlupy v nose. Teď už leží na balkóně i peřina a polštář. A pyžamo spolu s pár dalšími drobnostmi. Sousedi museli mít po ránu príma divadlo. Zuřivá deratizace pokračuje druhým kolem. Povlečení, ručníky, čepice, všechno oblečení, které jsme měli kdy na sobě, všechno, čeho se naše oblečení dotklo, všechno, na co jsme se jen podívali. Prostě vše. Totiž vši. No chápete, co mám na mysli, ne?

Čtvrtek

Co když ta veš skočila z Valiny hlavy na mojí hlavu, tam si to rozmyslela a skočila na křeslo a tam se zabydlela?!  Nebo hůř – co když skočila na peršan a zabydlela se TAM?!!! Okamžitě musím vyčistit čalounění, peršana a ty potahy v autě.

Pátek

V životě každé hospodyňky nastane moment, kdy může situaci zachránit jen psí šampón proti vším. Tedy já v to alespoň doufám, jinak bych byla výjimka a v tomto případě bych se takového privilegia raději vzdala.

I po opakované aplikaci nejagresivnějšího preparátu na odvšivení lidského druhu se nemůžu zbavit dojmu, že to dítě ještě nějaké vši má. A mě navíc pekelně svědí hlava, kdykoliv na to jen pomyslím. Takže opět vyrážím do lékárny (tentokrát radši jinam) a tam potupně a co nejpotišeji vysvětluju problematiku naší rodiny.  Domů se vracím s výše zmíněným  šampónem na psy (úspěšně likviduje vši, blechy a klíšťata žijící ve zvířecí srsti, jednoduchá aplikace a garance účinnosti již po prvním použití!).

Během několika málo hodin už já, děti, manžel i peršan páchneme jak namydlenej pudl.

Sobota

Všechno se zdá být v pořádku, situace stabilizována. Jen se nemůžu ubránit  tomu nutkavému pocitu, že možná ta veš skočila z čalounění  u auta na mě, pak na gauč, odtud na zem, tam ji nabral mop a ten ji dotáhnul až na peršan a…

Pračka. Sušička. Savo. Dezinfekce. Čalounění. Potahy. Psí šampón (zvíře důkladně namydlete a po třech minutách šampón opláchněte a vykartáčujte).

Neděle

Už peru a dezinfikuju jen tak ze setrvačnosti. Protože co když některá veš přežila celou tu genocidu a skočila na gauč a pak někomu do vlasů…

Pondělí

Jedeme opět ke kadeřnici. Držte nám palce.

 

Facebook Comments

Narozeninové moudro

Je 25. dubna a já jako každoročně slavím narozeniny. To sloveso slavím bych měla dát do uvozovek. Jakože jak asi můžu slavit, když mám doma předškoláka s neštovicemi, batole s rýmičkou a sama jsem se vzbudila se skřípnutým krkem. Ale co mě na dnešním dni zaujalo nejvíc: ono sněží! Ještě jsem nezažila o svých narozeninách sníh. Je vidět, že mám stále  co objevovat.

A jelikož dnešní počasí značně odráží mou náladu, hraje mi vlastně perfektně do noty. Stejně jako se venku střídá sníh a mraky se sluncem, i u mě se střídá depka se záchvěvy radosti. Mám sklony se litovat a vyčítat světu i směr gravitačního působení.

A vtom mě napadne: jak by to asi dopadlo, kdyby to se dnes chovalo stejně i to slunce? Kdyby řeklo: „Tak já se na to můžu vykašlat! Furt se snažím a ono prdlajs. Svítím jak o život a i přesto mě už asi pětkrát umlčela chumelenice. Život je nefér a jdu psát stížnost Mléčný dráze.“ Ne, Slunce tohle neudělá. Kdyby jo, měli bychom tu všichni za chvíli rampouchy u nosu. Ono to prostě zkouší a tu vysvitne a drží se pár minut, příště je to pár desítek minut a po několika dnech třeba vykoukne na celý den.

(Článek dopisuji o dva dny později a stále se střídá slunce se sněžením. Zřejmě má sníh stejnou taktiku. – pozn. red.)
Vytrvalost je zřejmě ta hlavní vlastnost, kterou jsem si měla připomenout na své narozeniny. Ať padá z nebe, co chce, nikdy, nikdy, NIKDY se nevzdávej. Protože jednou to slunce vyleze a mraky, chmury, pochybnosti kopne do zadku.

kostel
Foto: soukromý archiv Jany T.
Facebook Comments

Profesionální výcvik matky aneb Zastavit, stát! Sedni! Lehni!

Zastavit stát

Nadhled a pozitivní myšlení, to je přesně to, co mi chybí! Zapiš si: Musíš myslet pozitivně! Musíš myslet pozitivně! Musíš… Do háje, musím vařit, uklízet, vyndat včerejší rýži z vlasů, udělat přípravu do práce, namalovat si obličej na ksicht a spoustu dalších věcí. Na nějaký pozitivní myšlení nemám čas ani náladu. Ježišmarjá, vždyť mně už se chce hodinu čůrat a ani na ten záchod jsem si nebyla schopná dojít. A jelikož mi dítě visí každou rukou za jedno koleno a u toho nezapomíná ječet jak pavián při námluvách, asi si ani v další hodině na ten záchod nedojdu.

Řekněte mi, ženy-matky, která z vás tohle nezažila aspoň pětsetkrátosmdesátkrátsedmkrát? Mě to nedávno úplně převálcovalo. A když říkám úplně, tak myslím fakticky téměř úplně.

V praxi to vypadalo takhle:

Já potřebuju dělat milion věcí – viz seznam výše. To ovšem vůbec nezajímá mé drahé mládě, které se na mě při pokusu o jakoukoliv z uvedených činností věší a hystericky řve „Mamiiiiii! Hajííííííí!!!“. A když to zkouším už asi po šesté a dítě si stále mele (respektive ječí) tu svou, pomalu se dostávám do stavu, kdy bych byla schopná lámat meče a přenášet hory, roztrhnout dítě na dva hady…[1]

Přesně v ten moment ke mně jak z obrovské dálky doléhá hláška, že děti jsou taková naše zrcadla.[2] Normálně bych se nad tímto do nebe volajícím výsměchem rozdurdila, ale teď už na to nemám sílu.

To jsou ty pověstné body zlomu, kdy si člověk přijde jako mimozemšťan právě prolítnuvší na svém soukromém UFO kolem zoufale vyhlížející osoby, jejíž počínání vůbec nechápe. A jako ten mimozemšťan se ptám sama sebe: „Proč já si vlastně nejdu lehnout?“

A tak osvícena poznáním, že ten malý rozčilený človíček vlastně jen plní má přání, se rozvalím na gauči a bez sebemenšího námitek s ním sleduju tu mašinku, princeznu, krtka – nebo co zrovna frčí, které už bych mohla dabovat a potažmo i přezpívat.

Teď ale přijde ta zajímavá část. To, co jsem ten den zjistila, určitě odporuje přírodním zákonům.[3] Já jsem stihla všechno, co jsem měla v plánu, a to i s lehárem u pohádek a kafíčkem po obědě! Byl to pro mě šok, protože jsem si myslela, že i když lítám jak nudle v bandě, sotva stíhám dýchat a k tomu možná ještě udělat tak dvě věci ze seznamu.

Budu teď naprosto vážná. Já jsem se potřebovala zastavit. A protože sama jsem to neviděla[4],  musel nastoupit nasupený osobní kouč, aby mi to připomněl.

Jak by to asi dopadlo, kdybych se vydala na nějakou cestu autem a předtím si nepromyslela, jak a kudy pojedu?[5]

Takže matky, které to ještě nevíte (jako já do nedávna): když se na vás dítě věší a cosi požaduje,to nejlepší, co můžete pro něj, ale hlavně pro sebe udělat, je zastavit se a chvíli stát.[6] Potřebujete to. Ať už k úspěšnějšímu stíhání blázince nebo prostě proto, že už máte všeho dost a je třeba situaci přehodnotit. Neuteče vám ani bordel, ani maso z lednice, rýže ve vlasech taky nějako tu hodinku navíc počká.

Jedná se zřejmě o nějaký mateřský fyzikální zákon. Ovládnutí časové smyčky pro matky v tísni nebo tak něco. A rozhodně stojí za vyzkoušení!

 

 


 

[1] Pravda, to bych si moc nepomohla, kdyby se děti ještě rozmnožily dělením.

[2] Nevím, proč jsem si na to vzpomněla. Kdysi mi to někdo řekl a přišlo mi to jako taková ta rádoby osvícená rada od nechutně vyrovnaných ženštin lesanovitého typu.

[3] Ne že bych nějaký znala…

[4] A to určitě proto, že jsem si přes tu železnou kouli na noze ještě nestihla nandat čočky.

[5] No dobrá, to asi není nejlepší příklad. Neptejte se, jak to dopadne, když si to naplánuju…

[6] Nebo ležet jako já.

Facebook Comments

Náš výlet na benzínku

Refulling car tank on puming station
Velmi výstižný obrázek vypůjčený z www.wroar.net

Byl sychravý dubnový den a naše famílie se rozhodla vyrazit na výlet za babičkou do lázní. Ve vzduchu visel příslib hromady inspirujících zážitků, neboť naše madam se vždy dokázala v cizím prostředí nejlépe předvádět.

Sbalili jsme tedy děti, kočár a nezbytnou tunu krámů k tomu, a vyrazili. Začátek výletu vypadal zcela nevinně. Za doprovodu našeho dua předvádějícího kánon ve znění: „Babíííí!“ a „Já nechci jet k babičce!“ jsme ujeli zhruba 15 kilometrů.

Poté jsme se zastavili u benzínky. Proběhla krátká konverzace o tom, jakou naftu má muž do auta natankovat a jako správný chlap se toho ihned chopil. Člověk by si myslel, že když dostane na výběr ze dvou druhů nafty, dokáže si jednu zvolit. Jenže někteří muži jsou horší než ženy, které když se nemůžou rozhodnout mezi kalhotami a sukní, vezmou si šaty. Stejně tak to udělal i miláček. Nevěděl, jakou má dát naftu, tak tam šoupnul benzín.

Víte, zpětně mě baví si procházet všechny takové krizové momenty, kdy nejdřív nevěříte, že to, co se právě přihodilo, je vůbec možné. Poté nevěříte, že se to mohlo stát zrovna vám. Pak berete jako nemožné to, že se ovládnete a nezačnete mlátit hlavou o beton. A nakonec nezbyde nic jiného než se všemu zasmát. Tentokrát na sebe ta poslední fáze nechala trochu čekat, protože jsem příliš dlouho potlačovala nutkání mlátit hlavou o cokoliv. Nebo spíš vymáchat něčí hlavu v té směsici nafty a benzínu, toho času nacházející se v nádrži našeho auta.

Já vím, tohle se stává běžně a není to žádná katastrofa, jen drobná škoda. Ale tím to ještě neskončilo.

Zlaťouš začal vyjednávat odtah. Překvapivě se sobotní odpoledne neukázalo být zrovna vhodným momentem pro shánění někoho střízlivého a zároveň ochotného odtáhnout takovou mladou perspektivní rodinku. Což se mě, mám-li být upřímná, trochu dotklo.

Do toho jsem se vší šetrností oznámila dětem, že k babičce dneska nepojedeme. Veškeré další odtahové práce provázelo hlasité: „Já chciiiii k babičceeee!“ doprovázené nesrozumitelnými skřeky. Text předešlého kánonu prošel jen malou úpravou.

Podařilo se nám ukecat tchána. Dorazil plný elánu a okamžitě vázal ke svému peugeotu tažné lano. Zezačátku jsem měla trochu obavy, zda utáhne našeho značně naloženého kombíka, později jsem však pochopila, jak moc byly mé obavy liché. Jelikož jsme nenašli na našem autě oko na tažení, přidělal zlaťouš to lano k něčemu, co považoval za pevné. Nicméně po prvních deseti metrech změnil názor, když nám ten kus auta prolétnul před očima. Odborný (tedy můj) překlad: na autě chyběla nějaká pitomá skoba, tak jsme lano přivázali k blatníku a prasklo to. Prostě ERROR.

Takže opět hledání, kam by se dalo přivázat lano. Snad vás ani nepřekvapí takovýto rozhovor:

Zlaťouš: „Potřebuju odmontovat ten blatník a podívat se pod něj. Podej mi moje klíče, mám na nich nůž.“

Já: „No ale my jsme zrovna dneska vzali moje klíče a tam nůž není.“

Po chvíli…

Zlaťouš: „Hele a nemám tu v rezervě nějakej šroubovák? Bejvával tam…“

Já: „Ne, ten jsme nedávno vyndali, protože tam překážel…“

Atakdále atakdále.

Už je nad slunce jasnější, že to nedáme a začínáme se skládat k dědovi do auta. Má horší polovička alias odborník na paliva, naše milované ratolesti a mezi autosedačkami sardinka ve vlastní šťávě – tedy má maličkost. Navrch kočárek, tuna krámů, všechny dárky pro babičku. I sobotní posilovnu jsem sfoukla v terénu při tlačení auta na parkoviště. Když to vezmu kolem a kolem, byl to celkem produktivní den.

Domů jsme se vrátili utahanější než po skutečném výletě. Mluvím tedy pouze o nás dospělých, neboť děti se sezením v autě neunavily ani trochu. Příště je necháme tlačit.

 

 

Facebook Comments

Velikonoční zastaveníčko

IMG_8060[1]Velikonoce jsou definitivně za námi a proto se přímo nabízí takové malé ohlédnutí.

Co je na Velikonocích nejhorší? No podle mě všechno. Začne to tím, že se po jinak pěkném a vkusném obydlí začnou rozmáhat všelijaké kýče. Tu a tam nějaký ten zajíček, vajíčko, věnec. Prostě to, co vašim dětem strčí do ruky některá babička a už se toho nezbavíte. Nebo taky to, co vaše děti vezmou u jiných na návštěvě, protože zkrátka TOHLE vajíčko nutně potřebují i s hejnem kuřátek kolem.

Ve chvíli, kdy už není co ukrást u cizích a děti si všechny válečné trofeje hrdě donesou až na místo předem určené, obvykle nastává čas na zdobení vajec. To je taková předzvěst posledního a zároveň nejhoršího dne Velikonoc. Psychicky se na něj můžete připravovat hned poté, co bezpečně uložíte do lednice všechna vejce, která se podařilo během barvení udržet vcelku (to znamená tak zhruba polovinu). Vhod přijde lahvinka dobrého vína nebo dvě.

Na Velikonoční pondělí je třeba vstát co nejdřív, abyste si stihli užít chvíli klidu, než to čóro vypukne. Jestli máte před sebou dlouhou trasu jako my, doporučuju menší rozcvičku. Brzy poté následuje zásadní otázka: jak se vyhnout nežádoucímu alkoholu? Pro mě jakožto ženský doprovod koledujících dětí připadá v úvahu buď předstírané těhotenství nebo předstíraná nezletilost. Přiznejme si upřímně, že druhá možnost je u mě reálnější. Možná bych je ještě mohla spojit v jednu výmluvu. Ovšem nevím, jestli by zbouchnutá šestnáctka nepřivodila v tento sváteční den někomu infarkt.

Tak či onak, úspěšné vyhýbání se alkoholu (nebo alespoň eliminování na naprosté minimum) je posledním a možná nejdůležitějším článkem, pokud se máte po skončení dlouhého pochodu s ukňouranými smráďaty ještě ke všemu vyšplhat zase zpátky domů.

Ale nakonec jsme to všechno zvládli. A závěrem taková malá velikonoční statistika:

 

Počet vajíček odcizených na návštěvě: 18. Z toho nezvěstných: 4.

Počet kuřátek odcizených na návštěvě: 9. Z toho nezvěstných: 3.

Počet zajíců odcizených na návštěvě: 2.

Kolikrát jsem vytáhla občanku na koledě, když mi nechtěli nalít: málem jednou.

Počet lidí, kteří nás nejspíš už nikdy na návštěvu nepozvou: hodně.

Počet babiček, které se v průběhu dubna z nějakého záhadného důvodu odeberou do lázní: 2.

 

Tak zase za rok.

 

 

Facebook Comments

Chvilka ranní mateřské poezie

 

selfie
Moje jediné publikovatelné selfíčko v dnešní den. Sluší mi to, že?

Je tu ráno! Zas a zas

v nohou mám ten známý třas.

Není divu – tyran malý

v noci měl zas dlouhou chvíli.

 

Časně z rána, před rozbřeskem,

zaplál navíc hrozným steskem.

Steskem po své drahé máti,

která začla vibrovati.

 

Tak chtě nechtě mateř vstala,

na hodiny nehleděla.

Avšak nervy, nervy bídné

štrádují si to do Vídně.

 

Snídaně a ústroj počká,

Nedrží mi v oku čočka.

Ale to je vlastně fuk,

stejně koukám jako puk.

 

Ke všemu to druhé robě

posté mění outfit sobě.

Snídaně je další drama,

nutellu chce – hlavně sama!

 

 

Tak je tedy dnešní den

k zívání již předurčen.

Jistí to ta strava zdravá:

utopenec, cola, káva.

utopenec

Facebook Comments

Smutný příběh tuňáka ve vlastní šťávě

Bylo nebylo. Jednou po výplatě si rozjařená učitelská rodinka koupila konzervu tuňáka. Byl v akci za 169 Kč, no nekup to! Tak jsme to koupili. Už samotný nákup byl však opředen dramatem, ostatně jako většina akčních nákupů v Lidlu. Takové ty drobné projevy násilí jako podrážení nohou, slovní napadání a nakonec přetahovaná o poslední kus čehokoliv, to už k tomu neodmyslitelně patří. Bez toho by tuňák nebyl tuňákem, kobereček koberečkem atakdále  (doplňte si, o co jste se naposledy porvali vy).

Asi po týdnu, kdy tuňák poklidně odpočíval u nás ve spíži, jsem zdrchaná po celodenní nadvládě dvou malých tyranů zachraňovala své nervy sklenkou vína. S tou se probudily i gurmánské choutky nejrůznějšího charakteru. Abych to zkrátila, ten tuňák si vyloženě říkal o načnutí. Dala jsem si trošku nebo dvě a poté jsem konzervu důvěřivě uložila do lednice. Současně mě napadlo, že bych z něho mohla něco uvařit.

Následujícího dne jsem se nasoukala do zástěry s kočkou a odhodlána pokořit Láďu Hrušku jsem brázdila stránky internetu ve snaze sehnat nějaký snadný recept na cosi s tuňákem. To by bylo, aby nebylo, když toho tuňáka bylo skoro kilo, no ne?

IMG_7605[1]Soustřeďte se na tvar slovesa být. To préterium mluví za vše. Co není, může být. Ovšem jen když to někdo dojde koupit. Znovu. Přes noc totiž za velmi podezřelých okolností zmizela půlka konzervy.

No nic, i z té poloviny konzervy ještě pořád můžu udělat chutnou a zároveň výživnou večeři. Alespoň v to doufám.

Jenže po návratu Satanova pomocníka ze vzdělávacího zařízení se strhla bitva na život a na smrt. Dítě č. 1 nahodilo výraz měsíc hladovějícího lachtana a demonstrativně vystavilo na odiv vystupující žebra. Pak se bez varování vrhlo na tuňáka a cpalo se jím hlava nehlava. Dítě č. 2 vycítilo příležitost k důkladnému tréninku hlasivek. Začalo ječet a ohlodávat konzervu. Sice netušilo, co v ní je, ale davové šílenství je nade vše. Třeba z toho něco kápne.

Zbytky tuňáka jsem musela bránit vlastním tělem. Jistě chápete, pro dobro rodiny. Až když se pak děti hladově vrhly na mě a začaly mi ohlodávat koleno, na chvíli jsem zaváhala, jestli by nebylo lepší hodit jim tuňáka a využít nestřeženého okamžiku ke zbabělému úprku. Nakonec jsem tuhle variantu zavrhla. Sociálka by si mě stejně dříve či později vyhmátla a vyšlo by to draho. Určitě dráž než tuňák za 169.

Poté jsem se pasovala do role hlavního vyjednavače. Vykomunikovala jsem s dětmi, že mi tuňáka dobrovolně vydají. Tedy přesněji řečeno to, co z něj zbylo. Byl to celkem úspěšný obchod, měla bych asi zvážit, jakým směrem se bude ubírat moje další kariéra. Vyjednávání by mi šlo. Získala jsem předžvýkaný kus tuňáka o průměru tří centimetrů výměnou za stogramovou čokoládu. Jak říkám – nebývale úspěšný obchod.

Teď už zbývá jen vymyslet, jak nahradit v receptu na tuňákové těstoviny toho chybějícího tuňáka. Samozřejmě jsem ho mohla z receptu úplně vynechat a nikdo by nic nepoznal. Taky jsem byla z předešlého vyjednávání dost unavená a situaci moc nepomohl ani fakt, že mi jedno dítě stále ještě viselo na noze a nespokojeně kvílelo. Něco jako odvolání k ústavnímu soudu z důvodu podjatosti při soudním vyrovnání.

Vlastně mám celé té akce s tuňákem právě tak dost a to jsem ještě ani nezačala. S chutí bych jim předhodila plechovku s ožužlaným zbytkem tuňáka a zajela si sama na čínu. Chvíli jsem to zvažovala.

Pak mě najednou osvítila revoluční myšlenka. Chybějícího tuňáka můžu nastavit kukuřicí! Začala jsem hledat kukuřici, bohužel ne dostatečně rychle. Mezitím totiž došlo k sublimaci čokolády obětované před malou chvílí jako odškodné a dítě týrané hladem se znovu začalo hlásit o kus žvance.

Hurónské „Já chci kukuřiciiii!“ se za okamžik ozývá nejen celým domem, ale pravděpodobně i po celé vsi. Rychle jsem vysypala půlku konzervy s kukuřicí do tomatové omáčky a zbytek obětovala, tentokrát bez soudního sporu.

Takže pro shrnutí mimoňský recept na další těstoviny, tentokrát s tuňákem:

tunak
Ilustrační foto. Zdroj: www.cobudedobreho.cz

K osmahnuté cibulce přidáme rajský protlak, po chvíli tuňáka (pokud ho máme), kukuřici (pokud ji máme nebo z nějakého důvodu potřebujeme nahradit jinou surovinu). Okořeníme, povaříme a podáváme s těstovinami.

Můžeme i posypat sýrem, ale nakonec je to asi úplně jedno, protože když vám děti sežerou víc než polovinu surovin na večeři, samotnou večeři pak už jíst odmítají.

 

 

 

Facebook Comments

Z deníčku falešně březí hysterky

 Den první

Každý ví, že sny mají nějaký hlubší význam.

Takže když vás ve snu pronásleduje obří tampón, zřejmě byste se měli nad některými věcmi zamyslet.

Pokud jste žena (což předpokládám, protože nedokážu přijít na žádný racionální důvod, proč by měl muže stresovat ve snu tampón), nabízí se hned dvě zásadní možnosti:

  • Zamyslete se nad velikostí tampónů, které právě používáte.
  • Máte to dostat.

A pokud jste žena nacházející se v situaci ne úplně ideální jako já, pravděpodobně nemáte po ruce snář, abyste se podívala jak vyložit nepřiměřeně agrasivně působící tampón v nadživotní velikosti.

Vlastně bych to měla uvést na pravou míru. Pokud trčíte v nemocnici s dítětem po úrazu hlavy a nemáte s sebou vůbec, ale vůbec nic kromě peněženky, vybitého mobilu a třech papírových kapesníčků a ještě ke všemu to máte dostat, stojí vaše situace za bačkoru.

V tuto chvíli nastal ten správný čas pro buddhistickou modlitbu a můžete doufat, že dostatečně dlouhé „oooohmmmmmm“ zazpívané na jednom tónu vás z té šlamastyky nějak dostane.

Den druhý

Stále ještě jsem v nemocnici, ale nabíječku na mobil jsem už vysomrovala. Musím říct, že se mi nesmírně ulevilo. Taková nabíječka na mobil je bez debaty daleko důležitější než třeba kartáček na zuby nebo vlastně cokoliv jiného. Konečně můžu vygůglovat svou zoufalou situaci a poradit se s kamarádkami online.

Ale nakonec už i ty nezbytné hygienické potřeby se ke mně dostaly.

Je to v cajku. Teta Irma může přijít na návštěvu. Nebo jak se to říká. Prostě přestávám s „Oooohmmmm“.

Den třetí

Tak jo, pořád nic. Určitě to má nějaké logické vysvětlení. Třeba moje tělo došlo k závěru, že už udělalo pro zachování lidského druhu maximum a rozmnožovat se nepotřebuje. Už nikdy. Tudíž se rozhodlo odhlasovat zrušení periody a neřeklo mi o tom. Možná toto závažné rozhodnutí učinilo poté, co jsem uprostřed noci našla starší ratolest v kaluži krve. Nejspíš ve chvíli, kdy jsme na sebe pak s miláčkem koukali jak dva právě vyoraní hraboši a náš rozhovor vypadal zhruba následovně:

Miláček: „Přines… Eeeeeeee…“

Já /poletujíc z koupelny do ložnice, pak do dětského pokoje a zpět do koupelny/: „Co? Co?!“

Miláček: „No přeci to… Aaaagh…“

Já /poletujíc teď pro změnu přes kuchyň, obývák a chodbu/: „Tak co, sakra?!“

Až mi po několika minutách došlo, že bych možná mohla přinést obvaz.

Určitě to bylo takhle.

Po tomhle zážitku moje ženské orgány prostě podaly demisi.

Panebože, co když se mi z toho šoku spustila menopauza?!

Den čtvrtý

Nevydržím a vyrážím pro těhotenský test. Jen při představě dvou proužků na mě jdou mdloby a v hlavě mi zní Stabat mater dolorosa (Stála matka utrápená – pozn. red.).

Když doběhnu k lékárně, mdlým hlasem zašeptám: „Těhotenský test, prosím.“

Lékárnice se nevinně zeptá: „A jaký chcete? Ten se dvěma proužky, jo?“

Poté co si na mně obě přítomné lékárnice úspěšně vyzkoušely první pomoc včetně umělého dýchání a srdeční masáže, se vysvětlilo to nedorozumění, jež mělo málem na svědomí jeden mladý a perspektivně vypadající život. Nemyslela dva proužky. Ale dva papírky.

Jeden proužek.

Takže musím být v přechodu, jinak si to neumím vysvětlit. Je to o trochu dřív než jsem čekala, ale tato varianta se mi zamlouvá přeci jen o něco víc než další těhotenství.

Den pátý

Samozřejmě vím, že nemám odečítat výsledek testu po více jak pěti minutách. Natož po deseti hodinách. Jenže chápejte mě, je toho plný Modrý koník, jak bajunka89 měla test negativní, další den se na něm ale objevil duch. Pochopitelně byla pak těhu a mimískovi je teď už půl roku, má se čile k světu a umí už říkat máma, táta i Nivea v kteroukoliv denní a noční dobu. Ještě k tomu stíhá pózovat na selfíčka, přičemž si sám vyšťourá obě uši selfie tyčí.

Na druhé straně lulinka30 měla na testu dálnici, ale přesto těhu nebyla. Chuděra pak musela čekat na další ovulku, aby mohla hupsnout na manžu. Teď aby se v tom někdo vyznal.

Miláček si klepe na hlavu, že tam žádná druhá čárka není. Prostě tomu vůbec nerozumí. Kdyby si býval vzal lupu a podíval se na to ve chvíli, kdy sluneční paprsek dopadá na papír v úhlu sedmačtyřiceti stupňů, viděl by to taky. Ignorant jeden.

Takže to znamená, že budu mít dítě. Další dítě. Ježišmarjá, to snad není pravda!

Proč že se mi vlastně nelíbila ta varianta s předčasným klimakteriem?

Den šestý

Jsem vyřízená a je mi na zvracení. Taky jsem potkala labuť. Normálně si to upalovala po silnici. To je určitě znamení, že jsem těhotná. A nejspíš čekám trojčata. Myslím, že jsem to někde četla.

Navíc se mi zdá, že jsem cítila pohyby miminka. No vážně! Vím, že je ještě brzy. Ale u trojčat je všechno jinak. Psali to na emiminu.

Začínám se bát, že jsem to s tím osobním rozvojem trochu přepískla. Nic se nemá přehánět a z tohohle kouká přímo osobní růst. Vzhledem k těm trojčatům lze očekávat růst značný a nepřehlédnutelný.

Den sedmý

Jsem natuty těhotná. Četla jsem článek v blesku o tom, proč některé ženy nepoznají těhotenství. A  sedí to! Třeba výkyvy hmotnosti v běžném životě nebo falešně negativní těhotenský test. Celá já!

Uživatelky na všech mateřských webech, kam jsem se zaregistrovala, mi to potvrdily. Prý to tak měly všechny do jedné. Až na tu, co si spletla těhotenský test s ovulačním.

Udělala jsem si další test a odpřísáhla bych, že tam ta druhá čárka trochu vidět je. Akorát je teda viditelná pod trochu jiným úhlem dopadu slunečních paprsků než včera.

Miláček už mi sjednal schůzku s psychiatrem. Prý mi nasadí nějaká antidepresiva vhodná i pro těhotné. A pro ty, co čekají trojčata a v pátém týdnu už cítí pohyby, jsou údajně úplně nejlepší v kombinaci ještě s rohypnolem. Ten mi taky předepíše.

Z emimina a mimibazaru mi chodí jedna gratulka za druhou. Asi je všechny zabiju.

Budu muset zrušit masáž naplánovanou na příští měsíc a přeobjednat se. Snad by mohl vyjít poslední dubnový pátek za pět let.

Budu se muset naučit spát za chůze.

Budu muset omezit všechny svoje aktivity jen na dýchání a kojení.

Na další dítě nejsem stavěná. Dalšího uřvance už nevydejchám.

Den osmý

Dostala jsem to. Ta buddhistická modlitba má ale dlouhou čekací lhůtu. Příště zkusím taneček Hare Krishna, ten by mohl zabrat rychleji.

Tak zase za měsíc.

 

tehu test
Fotka z neznámých internetů.

 

Facebook Comments

„Není nutno, aby bylo přímo veselo“

Sešlo se mi pár dotazů opatrně naťukávajících mé duševní zdraví, eventuální rozvod a prostě vůbec – jestli se u mě neschyluje k sériové vraždě. Vyvodila jsem z toho, že podle zveřejňovaných článků zřejmě působím poněkud podrážděně, hystericky až nebezpečně.

Ráda bych vás uklidnila tím, že jsem naprosto normální a vyrovnaná osoba, ale byla by to bohužel lež jako věž. Tak řekněme, že jsem normální dle svých možností. Mám svou rodinu ráda nade vše, když zrovna nemlátím hlavou o zeď. Vážně.

Vlastně jsem na tom teď docela dobře. Ani chocholoušek mě nechce vidět, že jsem prý moc normální. Ale celkem nedávno to tak nebylo. Asi tak půl roku zpátky se mi po zhlédnutí jednoho dokumentu zásadně obrátil život a musím říct, že to, co tomu předcházelo, nebylo hezké. Samozřejmě jsem později měla nutkání podělit se se všemi o své nově nabyté vědění a brala jsem to všechno (ostatně jako i sama sebe) šíleně vážně.

V šíření pozitivní vlny by mě nezastavilo ani stádo volů. A když mě poslali k šípku kamarádi, vytvořila jsem web, na němž jsem se snažila všechny přesvědčit, jak jsem úžasná, všechno zvládám a celý svět je jako Padesát odstínů růžové.

Jenže znáte to, zvyk je železná košile a jen tak se ho nezbavíte. Po chvílích plných otravného optimismu mě opět dohnaly staré splíny a nálady a ani četba motivačních textů, webů, časopisů je nezahnala. Ty pozitivní články a knihy mě v takové chvíli akorát vytočily. Naštvala jsem se na všechny ty, kdo se vychloubali, jak jsou úžasní a co vše dokázali, zahrabala se do ještě větší deprese a trvalo mi dlouho, než jsem zase začala sluníčkovat jako hípísák po LSD.

Už přesně ani nevím, kdy jsem se rozhodla přestat brát všechno tak strašně vážně. Prodělala jsem několik exrémních výkyvů nálad, přihodilo se mi pár větších či menších katastrof a něco se ve mně hnulo. Ať už to zapříčinil pes (který ani nebyl můj) toho času potrhaný od jiného psa (ten taky nebyl můj), s nímž jsem prožila tu úžasnou noc bez dětí na veterině, všechny ty dlouhé měsíce probdělých nocí s dětmi nebo další velmi vkusný dárek od příbuzenstva, děkuju za to!

Začala jsem chápat, že chvástáním nezaujmu nikoho a hlavně ne sebe a že motivačních textů je dnes všude mraky. Neříkám, že jsou všechny stejné. Je jich pár, které čtu opravdu ráda a pravidelně. Ale za vším vidím ty samé zdroje, poznatky, přístupy a postupy. Všude vidím přehnanou vážnost a u internetových zdrojů věci moc nepřidají ani zoufalé komentáře, z nichž je víc než jasné, že určitá skupina lidí to prostě nikdy nepochopí.

V nalézání humoru není jen snaha pobavit okolí. Je to moje terapie. Tím získávám tolik potřebný nadhled. Tím dokážu proměňovat nelehké zážitky na komické, zasmát se jim a poslat je k šípku.

Jsem v procesu učení, takže mi to nejde vždycky tak, jak bych chtěla. Ale i za to jsem vděčná.

Touto ultrachytrou poučkou bych svůj monolog uzavřela. Buďte stále vděční za to, co máte a taky za to, co umíte! Je to ten nejlepší první krok na cestě k lepší a optimističtější budoucnosti.

Ha, to jste určitě ještě nikdy nikde neslyšeli, že.

V budoucnu se tu možná začnou vyskytovat tu a tam nějaké ty nechutně pozitivní výkřiky, poučky a mantry ve stylu osobního rozvoje. Muselo to přijít, neb si to okolnosti žádají. Chci vás na to upozornit předem. Jsem to stále já, jen v době, kdy si zrovna nervu vlasy a nešilhám po sedativech.

Mějte se rádi a až vám nebude úplně nejlíp, vzpomeňte si na text známé písničky od Svěráka: „Není nutno, aby bylo přímo veselo. Hlavně nesmí býti smutno, natož aby se brečelo.“

Pozitiv

Facebook Comments

Stručný průvodce manželským svazkem

Svatba-Eliska-Jirka-172600-IMG_7767

 

Ve vážném vztahu zažijete nevídané. Je to hotová smršť emocí a mocných zážitků.

Taky nezažijete rozvod bez toho, abyste předtím uzavřeli sňatek. To je obzvlášť důležité zmínit.

Romantika

Žijete-li v domnění, že vás bude manžel každé ráno budit vůní čerstvé kávy a smažených lívanců přímo do postele a hned na to se vytasí s bonboniérou se slovy „Merci za to, že jsi“, tak bych doporučila omezit sledování telenovel, Lásky nebeské, Pretty woman a jiných kvalitních snímků. Také návštěvu chocholouška bych raději neodkládala.

Ne. Tohle vás doopravdy nečeká. Možná pár týdnů po svatbě nebo při zcela výjimečné a sváteční události, například když mu odepřete sex na půl roku, z čirého zoufalství učiní jeden pokus. Obecně bych řekla, že po pár letech vážného vztahu se většího projevu náklonnosti dočkáte spíš od sekuriťáka v supermarketu při šacování kapes než od manžela.

Vlídná slůvka

Abych to ale zase neházela jen na chlapy, ani my ženy nejsme samozřejmě bez viny. Původní: „Miláčku, co by sis dal k večeři?“ postupem času nahradí: „Nemůžu furt vařit… Tumáš sekanou! Nemlaskej! A ty fusekle si LASKAVĚ hoď do koše na prádlo!“.

Počítám, že po patnáctiletém soužití už budou chlapi chodit mlaskat ke korýtku před vchodové dveře. Dědova mísa hadr.

Žhavé chvilky

Také se žhavými chvilkami se na domácí půdě můžete pomalu ale jistě rozloučit.

Hořící svíčky + puštěný plyn = žhavé chvilky. Nic víc nečekejte.

Zato akce v Lidlu, to je nekonečná zásobárna vzrušujících okamžiků! Není nic žhavějšího než se nechat zmlátit francouzskou holí při boji o poslední bodýčko ve čtvrtek v 7:01 ráno. To máme hned dvě mouchy jednou ranou. Žhavé ranní chvilky říznuté BDSM.

Po heroickém výkonu na bojišti u dětského oblečení očekáváte doma vítězný pokřik, jenže ono to vypadá asi takto:

„Podívej, co jsem schrastila? Málem jsem sice dostala berlí po hlavě, ale mám ho! Není to bodýčko s náklaďákem krásný? A co ty tepláčky? A Sunar ve slevě! No chápeš to?!“

„Hm… Bezva. Dítě je posraný. Koupilas pivo?“

Láska až za hrob

Manželka: „Já si asi půjdu hodit provaz!“

Manžel: „To nedělej! Pojišťovna by nám za tebe nevyplatila pojistku!“

Prý se tomu říká láska…

Tolerance a pochopení

Tolerantní manželka pustí manžela do hospody a nenechá mu klíče v zámku.

Tolerantní manžel bez mrknutí oka zaplatí pokutu za špatné parkování a dá manželce za pravdu, že ta cedule se zákazem zastavení tam předtím určitě nebyla. Také už se ani slovem nezmíní o uraženém zrcátku z minulého měsíce. Jistě, ten natržený blatník taky nestojí vůbec za řeč.

Očekávání

Čeho se ale v manželství skutečně dočkáte, je vzrušené očekávání. Očekáváte zásnubní prstýnek, veselku, líbánky, pozitivní těhotenský test.

Poté marně čekáte, až vám uřvance konečně někdo pohlídá, až se konečně vyspíte, na první bezdětný víkend. Čekáte na manžela, až se vrátí z hospody, kam šel „na jedno“.  Manželka pokračuje v čekání na pugét růží vždy na výročí, svátek nebo narozeniny, až zhubne do plavek nebo až ji manžel vezme někam za kulturou.

Manžel tráví většinu společného života čekáním na chvíli, kdy jeho manželku přestane bolet hlava.

Takže jestli stále na něco čekáte, nezoufejte! Pravděpodobně se nacházíte v posvátném svazku manželském. A pokud čekáte na vstoupení do onoho posvátného svazku, trénujte se v očekávání i nadále, protože se vám to bude ještě hodit.

Facebook Comments

Stručný průvodce rodičovstvím

Těhulkování

Základní aspekt rodičovství. Bez toho si dítě se svou vlastní DNA nepořídíte. A protože těhotenství vyšlo z módy zhruba před deseti lety, mluvíme teď o těhulkování. Dotyčná postižená těhulkováním je samozřejmě těhulka. Jinak tento stav vykazuje stejné znaky jako těhotenství, to znamená zvracení, nízký tlak, neustálé citové výlevy u reklamy na prací prášek, nadýmání, pohybová zdatnost velryby právě vyvržené z moře.

Porod

Jestli jste dospěli až do 40. týdne těhotenství, porodu se nevyhnete. Můžete se za úplatek nechat dobrovolně praštit palicí po hlavě a vydat se do spárů zlých a neschopných doktorů, a přijít tak o krásy přirozeného porodu i se všemi lahůdkami kolem.

Pokud ne, platí další pravidlo. Rozhodující slovo má nastávající matka. Doktor do celé záležitosti nemá co kecat. Jeho úkolem je pít kafe s dalším personálem a v pravidelných intervalech chodit děkovat rodičce, že vůbec do porodnice dorazila a nezůstala rodit doma. Po porodu může dítě zvážit a změřit, ale pouze ve chvíli, kdy to schválí matka. Poté jí pořídí rodinnou fotografii s dítětem a placentou a neprodleně ji pustí za zvuku fanfár domů. Může připojit i slavobránu.

Kojení

Kojení je nepřirozenější způsob potravy mláďat.  Na druhé straně vynález umělého mléka je podle všeho zásadním vědeckým omylem. Zřejmě nepovedený pokus o výbušninu. Když to nevyšlo, zkusili to dát do flašky a důkladně protřepat, nemíchat. Dle mého soukromého zkoumání, které se odehrává především na sociální síti pro matky www.modrykonik.cz, je umělé mléko považováno za vylepšenou formu arzeniku.

Onehdá jsem dokonce četla zkušenost jedné maminky, že se její dítě po nakojení zázračně uzdravilo z horečky. Ve stavu extatického nadšení jsem to šla sdělit manželovi (toho času umírajícímu na rýmičku) a ten se okamžitě kojení dožadoval. Nakonec se bohužel ukázalo, že to považoval za metaforu a očekával lahváče.

Dnes je trendy kojit dítě až do střední školy, pokud možno v tandemu. Pokud nemáte druhé dítě do tandemu, zapojte partnera. Když je počet dětí vyšší než počet prsou, nastává prostor pro paniku.

Kontaktní rodičovství

Rodičovský kontakt je velmi důležitý. Rodič je neustále v kontaktu s psychiatrem, babyboxem, neurolem, boxovacím pytlem.

Montessori

Jestli se nerozplýváte nad tím, jak vaše dítě strká špagety do cedníku, jste úplně OUT a určitě vás potomek jednoho krásného dne šoupne do domova důchodců se zvýšenou ostrahou. Do té doby užívejte života. Nebo si sežeňte ten cedník.

Očkování

Proces vakcinace prochází neustálým vývojem. V dobách minulých se očkovalo s velkou vervou, aby se vymýtily určité nemoci. Další generace začala očkování pro změnu odmítat právě z toho důvodu, že je zbytečné očkovat proti nemocem, které už se tu nevyskytují. Dnes je očkování rovněž zbytečné, neboť naše ratolesti neochrání před onemocněními, které se tu v brzké době začnou objevovat.

Zkrátka očkování je zbytečné stále. Spojte se s thajskou čarodějnicí, obětujte kozu, slepici, iphone a trpělivě očekávejte předpověď budoucnosti. Hodně štěstí.

Období vzdoru a puberta

Období vzdoru bývá pro rodiče zpravidla peklem na Zemi. Ale s trochou štěstí a diazepamu se dá zvládnout.

S pubertou už je to horší. Na studenou sprchu už je puberťák velký, na rohypnol ještě mladý. Nezbývá než se utěšovat tím, že už se blíží čas, kdy dítě vypadne z domu.

Vnouče

A je to tady. Konečně jste nashromáždili všechny potřebné informace ohledně výchovy a toužíte je předat svým dětem ve snaze usnadnit jim život. Jenže dětem jsou vaše moudra naprosto u zadele a ještě navrch přidají důležité poučky o tom, jak špatně své vnouče držíte, nosíte, co všechno mu nesmíte dávat a jak před ním máte správně dýchat.

Člověk prostě nemá klid až do důchodu.

 

zlobive dite
Tip z internetového zdroje pro zoufalé rodiče hyperaktivních dětí.
Facebook Comments

Karneval – čas šílených dětí a zoufalých rodičů

Dneska jsme byli na karnevalu. Samozřejmě jsem se ve své naivitě nejdřív velmi těšila. „Aspoň něco zažijeme!“ Jo, to jo. Zážitků máme dost, to je fakt.

Byla to jedna z těch chvilek, kdy jsem se sama sebe musela zcela upřímně zeptat, jestli mi to mateřství vážně stojí za to. Jestli by nebylo lepší být bezdětná a svobodná. Po víkendových akcích bych byla nevyspalá úplně stejně jako jsem teď s mládětem. Akorát s tím rozdílem, že teď jsem nevyspalá imrvére, kdežto jako bezdětná bych tyhle stavy zažívala jen v období kolem víkendu. Ale abych neodbíhala od tématu – při tom dnešním karnevalu jsem si fakt připadala jak na diskošce. Uši zalehlý, hlava bolí a ke všemu uječený děti jako bonus. Jen na normální diskotéce asi dýdžejové netančí makarenu a slepičí kankán i s umělými klouby. Taky by mě jako bezdětnou nikdy nenapadlo, že si nechám dobrovolně poničit sluchový aparát šlágry typu Strašidýlko Emílek nebo Chytila jsem na pasece berušku.

Zkrátka jsem se dnes odpoledne vyskytla na místě, kde střízlivý dospělý nemá šanci přežít aniž by utrpěl psychickou újmu. Proto nechápu, jak může můj Pažout žít. Byl totiž natolik loajální, že se při mém prvním zděšeném pohledu okamžitě nabídnul na post řidiče. Taky mi hned donesl dvojku vína. Miluju ho!

Zatímco jsem upíjela víno nečekaně dobré kvality a doufala v rychlé otupění smyslů, jedno dítě se rozeběhlo juchat s kamarády a druhé se na mě křečovitě přilepilo. Jakákoliv snaha o jeho samostatný pohyb skončila jekotem a hysterickou scénkou.

Nakonec se ho podařilo utišit brambůrkami a limonádou. Super biomatky mě jistě pochválí.

Měla jsem tak celkem dost času se rozhlížet kolem sebe a rozjímat o nesmrtelnosti chrousta. A v jednu chvíli najednou přišlo nečekané osvícení. Viděla jsem úkaz zvaný „zoufalý manžel“. Takový, který už je předem ztracen, neboť ho jeho manželka seřve naprosto za všechno. Od příliš dlouhého čekání ve frontě na bar až po špatně zavázané tkaničky u bot jejich ratolestí. A i když kolem dětí lítá celé odpoledne (a mezi námi, jsem si jistá, že nejen celé jedno karnevalové odpoledne), dočká se jen úšklebků a úsečných odpovědí. Mohl by klidně tančit čardáš na hlavě a mít na každé noze pověšené jedno dítě, stejně by to bylo málo. Když se mu nakonec podaří zmizet ven na cigaretu, vypadá zbědovaně, protože moc dobře ví, že za chvíli ho stíhačka stejně dožene. Zkrátka chlap, jehož může zachránit už jedině rozvod.

Teď ze mě možná mluví ty dvě skleničky bílého vína, které stále ne a ne vyprchat. Jev „zoufalý manžel“ ve mně zanechal daleko větší dojem než dítě jako obvykle bez ostychu kradoucí z cizích stolů nejrůznější věci od občerstení až po tombolu.

PripitekI přes stále intenzivnější bolení hlavy si jdu připít na ten nedokonalý živočišný druh, s nímž mnohdy prožíváme peklo. Třeba když mu musíme všechny úkoly každého půl roku připomínat a pak ho ještě pochválit, jak to skvěle zařídil, i když bychom ho v tu chvíli nejradši poslaly do ohrady rozzuřených orangutanů. Pravdou je, že to s námi taky nemají vždycky lehké, ale i přes mnohdy značné nedostatky se pořád jedná o svéprávné samostatné jedince. Teda aspoň většinou.

P.S. Jsem fakt moc zvědavá, jaký dovětek k tomu budu mít zítra.

Facebook Comments