Život s blondýnou je boj

IMG_6647
Inteligentní výrazy Elišáků po divoké noci.

Určité typy lidí prostě nikdy nebudou trendy. Outsajdr bude vždycky divnej. Já jsem jeden příklad za všechny. Odjakživa jsem razila politiku přírodní barvy vlasů a něco vám řeknu: Kdybych se jí bývala držela, byl by život hned jednodušší. Jenže… Z původního: „Mých vlasů se chemická barva nedotkne! Alespoň do čtyřiceti!“  se postupně stalo: „Nebo teda do třiceti!“ A najednou se má laťka pro barvení vlasů záhadným způsobem přesunula na pětadvacet.

DSC_0034
Inteligentní výraz poloperoxidu level 2.

Jako správná peroxidová panna jsem na to šla pozvolna. Rozhodla jsem se pro melír. Ano, pro ten melír, který vyšel z módy asi tak před milionem let. A zhruba po půl roce intenzivního polemizování, zda už je to na mě dostatečně OUT, jsem si to nechala na tu hlavu napatlat.

Nojo, měla jsem na hlavě melíry dvě minuty a už jsem brečela, jak jsem ty svoje krásný vlasy nechala znásilnit. Časem jsem si trochu zvykla, alespoň do té míry, že jsem dokázala ovládnout vyjeknutí při každém pohledu do zrcadla.

IMG_8592[1]
Když už jsem blondýna, tak musí být selfie i duck face. To je zákon.
Potíž je v tom, že ten zmetek melír začne časem odrůstat a pak musíte řešit, co s tím. Já jsem si ho srabácky nechala dodělat, jenže jsem se zase vyděsila, že jsem nějaká pořád blonďatější a blonďatější. A pak se to stalo. Asi mi vlezl peroxid na mozek.

Prostě jsem chtěla ty vlasy vyřešit naposledy tak, aby to už mohlo nějak rozumně odrůstat. Rozhodla jsem se pro ombré, protože to je přeci IN! Mělo to být takové lehké pozvolné zesvětlení. Jenže místo jemného trendy zesvětlení je ze mě blondýna trotlína, doma mě Pažout oslovuje Pamelo a odkudsi loví stále nové a nové vtipy o blondýnách. Vidíte? Takhle to dopadá, když někdo geneticky naprogramovaný jako outsajdr se snaží být IN.

IMG_5486
Elis á la punk.

Pořád mám ještě v záloze tuhle možnost. Strojek na ovečky a pejsky to jistí. Je fakt, že tenhle účes by vyřešil trable s melírem. Zase by nastolil jiné problémy, jako třeba rozvod a tak.

Facebook Comments

Příběh o hovně

DSC_0059Když máte nekonvenční dítě, život může být nesmírně komplikovaný. Tak třeba takový nočník. Naše dítě dobrých zvyklostí prosté na této pomůcce neshledává vůbec nic zajímavého. Nejdřív se ve své naivitě nechal posadit a zdál se být dokonce nadšen potleskem, který se strhnul poté, co mu do nočníku ukáplo pár slin a my jsme to vydávali za loužičku. Pak ho to ale přestalo bavit a stačilo jen několik málo prosezených odpolední na nočníku u babičky, aby zahájil protestní akci. Po pár měsících těžké alergie na nočník, neustálých dotazů, zda to dítě není nějaké vyšinuté, po osmašedesáté poznámce o tom, kolik lidí z rodiny se zbavilo plen v jednom roce, to nebohé batole oslavilo dva roky. A co mu přály babičky, ptáte se možná? Žádné hodné rodiče, hodně kamarádů a takové ty věci, které mu sice stejně ve dvou letech nic neřeknou, ale máte dojem, že by je to dítě chtělo slyšet. Místo toho se mu dostalo srdečného přání, aby už chodil na nočník. A protože se přání mají plnit (ať už si to přeje oslavenec nebo kdokoliv jiný), tak jsem se tedy odhodlala, že mu tu plínu sundáme. Pažout toto rozhodnutí nezapomněl náležitě okomentovat a přidal i pár ironických úšklebků, protočení panenek a komediální zívnutí.

Samozřejmě bylo třeba vše nejdřív nastudovat. Po přečtení pár desítek vševědoucích článků na internetu s naprosto protichůdnými radami i komentáři,  jsem nakonec jako správná maskovaná lesana zakotvila u indiánské metody odplenkování. Ne snad že by mě přepadla touha být alternativní nebo tak něco, ale mluvilo se tam o odplenkování až ve dvou letech jako naprosto skvělé věci a člověk si připadal o něco méně jako neschopná zlenivělá matka, která radši sedí u počítače než by trávila celé dny přišpendlováním dítěte k nočníku.

Tam jsem se mimo jiné dočetla, že když se dítě někam zašívá, aby mohlo vykonat velkou potřebu v klidu, je to signál, že je zralé na odplenkování. No a hádejte, co přesně dělá náš plenkáč? Atomovou pumu hází do plíny zásadně v podřepu za palmou a nikdo ho odsud nemá šanci dostat, dokud není dílo dokonáno. O tomto prvku chování se Pažout se slzou v oku vyjadřuje jako o „pračlověčím genu“, který náš syn zdědil samozřejmě po něm. Jedná se o ten samý gen, jež údajně bránil až donedávna jeho klidnému spánku. Hlídá mamuty a medvědy i v noci a hází bobky spořádaně za palmu. Vážně nechápu, že je na tenhle gen tak pyšnej.

Tak tedy jo, jdeme do toho (úšklebky, protáčení panenek, zívání, kudla v kapse). Začíná peklo. Jestli jste si až doteď mysleli, že v pekle pobíhají čerti s vidlemi a zatápí pod kotlem s děsivým chechtáním, tak vás vyvedu z omylu. Peklo vypadá tak, že dítěti seberete plenu a dítě i přes veškerou vaší snahu asi tak čtyřicetkrát za den ho posadit na nočník pobíhá s hovnivou koudelí u zadku, manžel z toho teatrálně zvrací a druhé dítě to peprně komentuje „Hele, hovínko!“. A vy to pak musítě všechno likvidovat, to znamená utírat, vymývat, odepírat, vytírat podlahu, tiše zvracet a tak.

Dalším levelem na nekonečné cestě za trenkami je hovno ve vaně. To je taky super věc. Když se už už radujete, že si to dítě na chvíli pohraje ve vaně a vy můžete jít odhazovat lopatou ten všudypřítomný bordel, zaručeně to skončí vřískotem „Mamiiii, on se posral ve vaně!“. Tak tu lopatu ani neodkládejte a jděte rovnou k programu dne. Totiž k odklízení hoven a čištění vany.

Střihněte si pár těchto akcí a garantuju vám, že ve vlastním zájmu přejdete do fáze pozorování blížícího se hovna. Když dojde na akci „za palmou“, už bývá pozdě. Takže je celkem na místě to nějak vychytat. Nejlépe do nočníku. Nebo alespoň do igeliťáku.Prostě kamkoliv, odkud se to dá dostat lehce a bez smradu jako když chcípne tchoř.

V ideálním případě následuje fáze půl na půl, takže první půlku hovna odchytit nejde, ale v případě že jste dostatečně hbití, můžete dítě toho času zrudlé úsilím v podřepu za palmou odtáhnout na nočník a ve slabé chvilce ho přinutit dokončit potřebu tam. Samozřejmě až poté, co se vám toho zmítajícího se trpaslíka podaří svlíknout ze zaneřáděných spodků, potažmo i svršků, přičemž újmu utrpí nejen jeho oblečení, ale i končetiny, nočník, podlaha a vůbec vše v dosahu dvou metrů. Jop, tahle fáze je TOP!

No a pak se jednoho dne stane zázrak a už se to jednou konečně povede do nočníku. To je vám lidi taková show, že kam se hrabe Michal David! Jásot, standing ovation, žadonění o přídavek, děkovačka, poklony. Člověk je z toho celý dojatý ještě víc než z romantického filmu, i slzička ukápne.

A víte, co vůbec není fér? Domnívám se, že jsem už na jevišti předvedla pár výkonů hodných alespoň takového aplausu. A co myslíte, tleskal mi někdo vestoje a u toho utíral slzičky? Jasně že ne. Ani omylem!

Na tomhle příkladu je jasně vidět, jak to v životě chodí. Aby vám lidi tleskali, stačí leckdy umět akorát tak velký hovno.

 

Facebook Comments

Zkušenosti s diagnózou šílená supermatka

DSC_0018Kolik žen zůstane po porodu normálních? Tohle je pro mě úplná záhada. Jako mladší nicméně zkušená mateř téměř za zenitem mám trochu náskok před vrstevnicemi, které teprve rodit začínají. A vidím to kolem sebe často. Pořád. To máte tak… Je úplně normální holka, která má své sny a plány naprosto přesně narýsované včetně rozpočtu na důchod. Má stanovené priority, názory, zásady, životní mety. Myslíte si, že ji znáte. Pak se něco stane. Stane se dítě. A najednou se před vámi odehrává taková zpomalená autonehoda.

Stáváte se svědkem toho, jak se do té doby normální člověk střetne s diagnózou matka a ta ho sežere zaživa. Jde to postupně, skoro nenápadně. Poznávací znaky: batikovaný triko, šátek na dítě, prso venku, bosá noha, listí místo oběda, ultra nature vzhled. Když se nad tím zamýšlím, jsem vážně ráda, že přesně tímhle obdobím jsem si prošla v pubertě coby hippísák usilující o záchranu planety takovým tím patetickým způsobem.

Jasně že nějakou dobu je matka trochu mimo mísu (normální realitu) a svět se jí smrskne jen na prdíčky, kojení, plínky a šátky. Ale masochisticky se v tom vyžívat ještě v době, kdy už dítě potřebuje jít mezi děti a dospělý zcela evidentně potřebuje jít mezi dospělé? To je proti přírodě!

Teď však zpět k diagnóze matka.

Těhotenství je ještě říznuté starým já. Tak trochu schíza.

„Já budu super máma! Budu mít k dítěti blízko, ale chci se věnovat i sobě.“

„Cože? Látkový pleny? To mít teda vážně nemusim… Nebudu to nijak hrotit, prostě jak to vyplyne samo… Vždyť dítě není žádná věda.“

„Porod… To nějak přežiju žejo. Musí to být, tak hlavně ať je to rychlý a v pohodě. Čím víc epidurálu, tím líp. Jo a rajský plyn jako bonus? Tomu říkám all inclusive!“

Šestinedělí = jiný stav.

Pokus o zachování sebe sama. Tady je to buď a nebo. Buď je dotyčná extaticky nepříčetná štěstím, že je to její dítě úžasné a už nikdy nechce zažít nic jiného než rodit děti, nebo to není zas až taková hitparáda a začíná postupné těšení se na chvíle, kdy na ní nebude dítě viset 24/7 a kdy navlíkne i jinou než kojicí podprsenku.

První narozky – dort z marcipánu, bio vegan nebo piškoťák? To je zásadní otázka!

První životní jubileum dítěte je snad nejdůležitější moment. LSD matky jedoucí již celý rok na té blažené vlně ohledně svého děťátka si plánují nebo už rovnou čekají druhé dítě. Samozřejmě že budou dělat všechno jinak, protože těhotenství nebylo oukej, porod byl zpackaný a tohle se už nesmí opakovat! Soukromá dula to zařídí. Hlavně se nevydat do spárů nemožných a zlých doktorů a rodit pokud možno doma. Nebo alespoň porodnický personál donutit k podpisu velmi podrobného porodního plánu (který pomáhal vymýšlet celý modrý kůň) a zajistit trestní vymahatelnost při nedodržení pokynů. Paragrafy, hlavně ty paragrafy!

Depkařky matky jsou rády, že si dítě třeba i na 5 minut pohraje samo a můžou si dojít na záchod. Oslavují první obléknutí nekojicí podprsenky, návštěvu čehokoliv nezavánějícího dětmi. Případně řeší nástup do práce, další dítě nebo si prostě jen užívají mateřskou. Ještě je tu možnost odvykací protialkoholové kůry. Kdo ví?

A pak to začne, to šílenství. Od čokolády ke křížalám. Od lososa k mungo výhonkům. Od normálního života k barefoot, antivax, domácímu porodu, bio blábolu.

Jak jsem tomu nebožákovi mohla dát přežvýkávat rohlík? Takový odporný zlo! Tuhle chybu už neudělám. Dítě číslo dvě bude žvýkat jedině špaldový placky. Přísahám na všechny lesany!

A vůbec, všechno už jsem si nastudovala na midwife, biostatistička a rodičempřirozeně. Vlastně je ze mě hotovej odborník a můžu z fleku dělat dulu, laktační i výživovou poradkyni a k tomu psát  vegan kuchařku.

Také se aktivně zapojuji do diskuzí v těchto skupinách:  Homeopatie, nesouhlasím s očkováním, přirozený porod, barefoot, špaldová mouka forever, bezplenková metoda, kojení a šátkování až do puberty.

V rámci zachování zdravého rozumu tohle chování nepobírám. Proto se teď většina mých vrstevnic dělí do dvou skupin:

První skupina mi JEŠTĚ moc nerozumí, protože zatím nemá děti. Společná témata odpadávají kvůli zcela odlišným životním podmínkám. Ať už se jedná o způsobu trávení volných večerů, všedních dnů a dnů dovolené nebo prostě jen o právo zvolit si délku pobytu na WC.

S druhou skupinou si už ZASE nerozumím. Protože  jedou na cracku jménem dítě. Bez dítěte v ruce nebo v šátku si nedají ani to sójový kafe. Když by se už jó náhodou někomu podařilo je dítěte zbavit, tak ho budou chodit stále kontrolovat, jestli mu dotyčný nedává náhodou na nohu botu (protože bota = smrt), počítají minuty, kdy si zase dítě lupnou do žíly. Jen ten absťák po osmnácti letech si u toho neumím představit. Společná témata odpadávají kvůli zcela odlišným životním názorům. Nebo bezprostředně poté co na mě při setkání vykoukne z kabelky kniha „Tisíc a jedna poloha k domácímu porodu“.

A proto se můžu bez obav bavit v podstatě jen s matkami staršími než jsem já, které si mateřstvím prošly a nejedou v závislosti s názvem dítě. Nechci ani domýšlet, co by se mohlo stát, kdyby si ty dotyčné dobré duše nedej bože pořídily ještě další dítě a závislost je nakonec lapila. To abych si pak hledala kamarádky mezi patnáctiletými pubescenty nebo se zapsala do kurzu o vázání šátku.

DSC_0010A proto si taky nemůžu pořídit další dítě. Je to příliš riskantní a nelze odhadnout, jestli tomu mateřskému šílenství nepropadnu. Koneckonců při druhém dítěti jsem měla na mále, používala látkovky, vyráběla domácí pribiňák a panebože, vždyť i ten šátek umím celým jedním způsobem zavázat! Trochu se bojím zmínit, že i ty boty dětem zkoumám a roluju! A to už je pak nebezpečně blízko k cizrně a laktačnímu fanatismu.

Facebook Comments

Krákající matice vol. 2

pěvecká dílna1
Foto: Středočeská mezinárodní pěvecká dílna. www.muzickevzdelavani.cz

Zúčastnila jsem se pěvecké dílny. O co se jedná? Pro svobodné bezdětné začínající umělce tento pojem představuje  tvrdou dřinu úměrně proloženou bezstarostnými radovánkami v alkoholovém opojení. Pro dětné a vdané staré brécy je to příležitost vypadnout od dětí.

Taky je to příležitost perfektně se ztrapnit. Případně vzniká jakási zvrácená kombinace obojího, kdy si neustále říkáte: „Co tu, ksakru, dělám?“ a už už se zvedáte, že jdete domů, v tom si ale vzpomenete na své drahé dětičky a na to peklo, které vás s nimi doma čeká. Nakonec si to radši rozmyslíte a to s následujícím odůvodněním: 1) Poplatek za dílnu vás stál téměř celou mateřskou a 2) doma to taky vzdáváte asi tak osmnáctkrát denně a oproti tomu si tady můžete alespoň v klidu sednout, nasvačit se,  dojít si na záchod nebo se jen tak zbůhdarma šťourat v uchu a chvíli nic nedělat.  Takže co je ve srovnání s tímto nějaký ten malý trapas?

Hlavně se tu nemusí řešit nočníčky, hamání, výkřiky typu: „Támhle je traktor!“ nebo jiné infantilní žvatlání. Vlastně si neumím představit, jak by se účastníci kurzů asi koukali, kdybych na ně vybafla: „No ty už jsi velikej kluk!“

Všude, kam jen oko dohlédne, se vyskytují samí dospělí překypující dospělou konverzací.  Inu, dospělou… Někdy lehce vyšinutou, ale v tom nejlepším slova smyslu, to mi věřte!

Jen ten první den to byla krize… Asi jako jít na depilaci. Uvědomujete si, že jste tu dobrovolně, zaplatili jste za to nemalé peníze, je to pro vaše dobro, ale přesto byste nejradši vzali kramli. Ne že bych někdy byla na depilaci…

Poněkud rozmazaná momentka ze závěrečného koncertu. Na fotce: lachtaní špekoun při vějířovém tanci.
Poněkud rozmazaná momentka ze závěrečného koncertu. Na fotce: lachtaní špekoun při vějířovém tanci.

No ale zpátky k dílně. Na úvod si pro nás připravili seznamovací koncert, aby si mohli páni profesoři udělat poznámky, jak moc v háji s tím zpíváním jste a jestli vám je ještě vůbec v něčem pomoci.  Prostě Haló efekt v praxi. Vymyslela jsem geniální plán a ten spočíval v neobvyklém repertoáru. Připravila jsem si na úvodní vystoupení španělskou píseň, kterážto ještě nenechala nikoho klidným. To bude dobrý. Jen si to vyzkouším s klavíristkou.

No a tady nastal ten zádrhel. Ona ta píseň má kapánek komplikovaný doprovod. Asi se to nehraje zrovna dvakrát dobře z listu. Ta nebohá žena za klavírem se zmohla jen na udivené zamžikání očima a pak prohlásila: „To nehraju. Tohle je pomsta!“

Něco vám řeknu. Na tohle by měl být normálně zákon! To je úplný zločin proti lidskosti odbýt nebohou matku dvou dětí s prachobyčejným: „Tak zazpívejte něco jinýho!“. Samozřejmě by se nabízelo, kdybych nadhodila něco jako: „Tak co třeba ukolébavka od Mozarta?“, protože to je to jediné, co za poslední dva roky bezpečně umím…

Panebože, co teď? Nemůžu tady začít ječet ani utéct s brekem. A koncert začíná za půl hodiny. Mysli! Tak tedy vytahuju jednu starou árii, o níž jsem si myslela, že mi kdysi šla. Klíčové slovo: kdysi. A mám to zazpívat zpaměti. No to mi ho teda vyndej!

Po třech opakováních árie jsem si malinko pozvedla své mateřské sebevědomí. Jo, jsem dobrá. I po takové době nečinnosti to docela umím.

A tohle přesvědčení mi vydrželo příštích dvacet minut. Než začal koncert a na pódiu se střídal jeden borec za druhým. Do háje, co já tam jako budu předvádět?! Je čas vymyslet plán B.

V žádném případě nebudu odtajňovat svůj věk. Ani děti. Prostě budu dělat, že je mi 15 a ještě jsem nezačala zpěv pořádně studovat.  To by, myslím, mohlo vyjít.

Teď jen vymyslet, kdy se na pódiu ukázat, když není dané pořadí účinkujících. Počkám na někoho slabšího, pak půjdu. Tak třeba ten kluk s brýlemi. Nebo holka s divným svetrem. No počkat… Ten kluk s rovnátkama určitě tak dobrej nebude, že ne?!

Tak fajn. Prostě se zvednu a jdu. Už jsem prokoučovala asi deset čísel s tím, že se tam určitě najde nějaký břídil, po němž bych mohla jít. Ale kde nic, tu nic. S pocitem asi milionkrát horším než při přebalování svého miláčka se belhám na ona místa. Teda na jeviště, aby bylo jasno.

Bývávalo dobrým zvykem, že na sebe účinkující s doprovazečem před začátkem kývnou. Pokusila jsem se proto kouknout na klavíristku ve snaze získat elementární podporu, ale její zděšený pohled, jímž doslova hltala noty, mě příliš neuklidnil. Jestli jí tam skočím někde, kde nemám, tak mi zaručeně omlátí hlavu o klavír, na to vemte jed.

Ne, první den se zrovna nevyvedl podle mých představ. Ale koneckonců jsem tu od toho, abych se zlepšila a naučila něco nového, nemám pravdu?

Foto Zurakowski
Můj nově oblíbený profesor R. Źurakowski.

A to se taky splnilo. Naučila jsem se něco nového. Tak třeba to, že nic nevím. A že vlastně neumím moc zpívat. A že mám jiný druh hlasu, než mi tvrdili. Zkrátka a jednoduše naučila jsem se, že o svém oboru nevím nic. A začala jsem se učit trpělivosti. Člověk, který mi tuto cestu ukázal, mě nabádal hlavně k trpělivosti při práci se svým „zlatem“. A toho se snažím držet stále. Vlastně se snažím být co nejtrpělivější při práci se všemi svými zlaty.

A co jsem se naučila dalšího? Že být účastníkem kurzů jako bezdětný a dětný je vážně diametrálně odlišné. Pár příkladů za všechny:

  • Když vám skončí hodiny, ostatní jdou na oběd. Já jedu domů oběd nejdřív uvařit, nakrmit děti, předstírat, že jsem vlastně vůbec nebyla pryč, a po obědě se zase nenápadně vypařit.
  • Po obědě si mnozí účastníci kurzů dávají šlofíka, aby byli svěží na další zpívání. Přeju jim to, vážně. Ale přesto se mi plaší kudla v kapse, když někdo vedle mě zívá a pak se omluví s : „Promiň, já jsem teď vstávala…“
  • Večer… No jéje, večery patří umělcům! Své nově nabyté pěvecké techniky předvádí nad sklenkou vína a debatují o nesmrtelnosti chrousta. Aby pak mohli ráno vyspávat. Teda alespoň si to myslím. Já jsem samozřejmě doma a uspávám děti. Takže techniky zpěvu trénuju též. Jen místo sociální integrace se utápím v naprosté sociální izolaci. Prostě jsem sociál. A jak by taky ne, když s největší pravděpodobností vstávám v době, kdy oni teprve ulehají po bujarých oslavách?!
  • Garderóba na koncerty, no to je taky nadělení! Technicky vzato bych měla být ve výhodě, když mám k dispozici celý domácí šatník. Problém je ale v tom, že můj domácí šatník obsahuje zhruba čtyřikrát méně vhodných šatů, než mají přítomné účastnice s sebou v kufru. A to ani nemluvím o tom největším problému. Že i z toho mála musím pečlivě vybírat kusy oblečení, v nichž nevypadám jako lachtan v bikinách (tedy za předpokladu, že to vůbec zapnu).
pěvecká dílna4
Foto: Pažout. Opět nevalné kvality. Zkouška před koncertem v Písku.

Celoživotní vzdělávání je fajn a lépe se to snáší s dětmi za krkem. To proto že má člověk alespoň příležitost vypadnout. A ještě se něco dozví. Třeba to, že když u zpívání dělám dřepy, nejen že zabiju dvě mouchy jednou ranou, ale i se to líp poslouchá.

 

Video z koncertu v písku k vidění zde:

Že je nevalných kvalit nemusím říkat, to je vidět na první pohled. Pažout má totiž takový zvláštní zvyk, že pokaždé, když ho požádám o záznam z koncertu, něco se mu stane s kamerou nebo s foťákem. Jednou zapomněl baterky, pak se mu zasekla paměťovka… Ale to by bylo na další článek.

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den sedmý a osmý: Poslední večeře Pažouta

Den sedmý

Dovolená den sedmý3
Čert vem moře a mušle… Traktor je nej!

Máme před sebou poslední den dovolené. Už ráno vyhlašuji všeobecnou povinnost si celý den užít a Pažout nám k tomu lítostivě u každé činnosti připomíná, že TOHLE máme naposledy. Především to poslední snídaňové šampáňo nesl hodně špatně.

Dostala jsem senzační nápad jít na pláž dnes brzy (rozuměj před desátou). Když je to naposledy! Tak jsme tedy vyrazili už v osm. Doufala jsem, že kvůli nám by mohlo být to pověstné andaluské azuro od rána do večera, ale místo toho jsme si razili cestu mlhou a zimou.

O půl hodiny později: Čtyři zmrzliny se klepou na břehu moře a vydávají se vražednou rychlostí vstříc nákupům. Posledním nákupům, aby bylo jasno. Pětiminutový pěší úsek my zdoláváme asi tak čtyři hodiny, ale po hromadě nářků a fňukání jsme na místě.

Dovolená den sedmýTak jo. Kupodivu jsem si pořídila krásné botky a šaty v krámku se suvenýry nedaleko hotelu. Jsem zkrátka politováníhodný buran, jak už padlo v diskuzi pod jiným článkem, a přiznávám to. Chybí už jenom ponožky v sandálích. Prosím, zažádejte o uzavření státních hranic pro nás venkovské buráky, ať nemůžeme dělat další zahraniční ostudu a špatně reprezentovat naší domovinu!

Jde o to, že ty boty jsou fakt boží. A i ty šaty. Jako od Desigualu, akorát o třicet euro levnější. Prostě výhodnej kauf a vůbec… Nejmíň rok si žádné další boty nekoupím, namouduši!

Pak přišel na řadu poslední bazén. Valja se tetelila blahem a okamžitě vyběhla ke svým nově získaným kamarádům a adoptivním rodičům. Jen tak mimochodem zjišťuju, že ji značná část lidí zná jménem. A jako by jí to bylo snad málo, přifaří se tu k jedné španělské rodince, tu k druhé rodince a se suverénním „Hola!“ bere dětem jejich hračky, zatímco jejich rodičům anglicky sděluje jméno své i svého bratra, věk, adresu, počet nafukovaček a další důležité věci.

Pažout sedí u baru a se slzou v oku pije svoje poslední pivo.

Poslední večeře nebyla o nic méně deprimující. Pažout jako Ježíš rozděluje chléb a víno.

Den osmý

Teď už jenom v bodech, ať vás nenudím. To nejlepší v kostce:

  • Na letišti jsme potkali pána, který při minulém letu měl tu smůlu a seděl před námi. S obavami si nás změřil a ptá se: „Jakou máte řadu?“ Na naši odpověď, že sedmou, se ozvalo hlasité jásání: „Joooooo! Já mám třináctku! Výhraaaa!“ Tedy vážně nevím, co mu vadilo na té minulé masáži zad a šíje…
  • Cesta byla tentokrát nečekaně klidná, neboť Eliáš spal. Zato se ale udělalo špatně Pažoutovi. Dneska by ten pán skoro vyhrál, kdyby býval seděl před námi!
  • Na letišti v Praze jsme dostali kufry 1) zničené, 2) mokré a 3) asi po hodině a půl čekání. Na reklamacích nám oznámili, že se na letišti zrovna vyrojily včely, tak je museli postříkat vodou. Proto ty mokré kufry. To má logiku, ne?Dovolená den sedmý2

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den šestý: Overálek sem overálek tam

den šestý1 Nemám sice ráda nakupování, ale miluju španělskou módu. Naplánovali jsme si tedy mega výlet na  blízký, asi 5 km vzdálený, trh v Roquetas. Víte, abych si koupila něco nefalšovaně španělského na sebe a abychom zachytili trochu toho španělského folklóru a měli o čem vyprávět.

Cesta autobusem tam proběhla trapně hladce. Válení po zemi si Eliáš vybral hned na zastávce a pak už tuhle potřebu neventiloval. Počasí se zrovna ten den umoudřilo a přeplo se do módu pařák na chcípnutí. Ideál na výlet autobusem.

Po vylodění z luxusního klimatizovaného expresu jsme vyhledali trh. Vážně jsem se těšila (považte já!!!), ale hned po příchodu na místo mě veškerý optimismus opustil. Měla jsem představu, že se tu budu probírat nepřeberným množstvím pestrobarevných sukní a šatů… A že si nebudu moct vybrat ze všech těch krásných věcí! Faktem je, že jsem tu neviděla nic zajímavého. Vlastně jsem ani neměla odvahu se pořádně rozhlížet po oblečení, jelikož jsem byla naprosto zděšená skutečností, která mě bouchla do očí.

Koncentrace afričanů a takových těch zvláštních dam zahalených v šátku byla abnormální, nepříjemná a nakonec způsobila, že se návštěva trhu změnila ve zběsilý úprk, při němž jsme na sebe s Pažoutem přes rameno pokřikovali jen: „Máš dítě?“ a „Máš foťák?“ a nakonec: „Vážně máš to dítě??!!!“

Ne. Ne, ne, ne. Díky, už nikdy.

Prchli jsme do nákupního centra, kde byla zaplaťpánbůh klimatizace a atrakce pro děti. Vydala jsem se po obchodech, zatímco Pažout zabavoval děcka na atrakcích, který prý zaplatil nějaký Španěl a děti se jako mimochodem taky svezly.

Nebudu vás nudit detaily. Ve Španělsku frčí overaly. Cokoliv, co na věšáku vypadalo jako pěkné šaty, z toho se nakonec vyklubal overal. A všechno zdánlivě připomínající sukni byly ve skutečnosti kraťasy. Pažout byl natolik znechucen, že mi zakázal nosit ty jediné šortky, které jsem s sebou měla.

Rozhodli jsme se tedy vyrazit nazpátek, abychom si alespoň stihli ještě užít moře. Ale co koza nechtěla! Nastoupili jsme do autobusu na první pohled o dost horších kvalit než byl ten předchozí. Stál nás víc peněz, ale zato se po dvou zastávkách porouchal! Tuto skutečnost jsme se však dozvěděli až zhruba dvacet minut poté, co řidič jen stál u předního sedadla a někomu tam nadával. Nebo to tak alespoň znělo. Takže zase alou ven a čekat na další autobus, kterýžto ale dorazil téměř narvaný k prasknutí. Mezitím stihla Valja dvojjazyčně vyzpovídat polovinu cestujících a Eliáš si střihnul hysterák s breakdance u automatu na hopíky.

Hned co se dokodrcáme na pokoj, popadneme nezbytnou tašku bábovek a lopatiček, plus dvě naprosto zbytečné nafukovací obludy a mažeme na pláž.

den šestý2No moment, co se to stalo s naší poklidnou a pustou pláží? Kde se vzali ti lidé? Co budeme dělat? Co když naše uřvané děti nebudou stačit coby odrazující element? Ale Pažout opět projevil svou nekonečnou vynalézavost. Ladným pohybem ze sebe strhne triko a ještě elegantněji si ho uváže na hlavu místo šátku. Trochu se mi chce se začít smát, ale koutkem oka pozoruju znepokojené pohledy ostatních a jejich urychlený přesun daleko od nás. No to je bezva! Zavážu si na hlavu taky hacafrak a budeme mít pláž sami pro sebe! A pár lidí se doopravdy zvedlo! Hurá, funguje to!

Pažout to uzavírá slovy: „Ještě že nejsme u nás. To už by nás hnali klackem.“

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den čtvrtý a pátý: Víno, vlny, zpěv

Den čtvrtý

dovolená den čtvrtýV Andaluzii prý téměř neprší. No a ejhle! Ona zrovna na naší počest nějaká ta bouřka se sprškou proběhla. Tedy jestli se deset kapek a jedno zahřmění dá nazývat bouřkou. Byli jsme opravdu dotčeni tím, co si to počasí dovoluje. Právě jsme vyrazili na procházku kolem pláže a po spadnutí prvních tří kapek na zem Valja rázně zavelela ukrýt se pod přístřeškem, což Pažout nesl velmi nelibě. Chvíli jsme tam tak stáli a pak si mládež usmyslela, že chce zase do „čaje“, tak jsme se vrátili.

A co se dělo v čaji? Byly vlny. Ne jen tak ledajaké, ale fakticky vlnovité. Elišák se dokonce uvolil, že vleze do vody víc jak po kotníky. Tedy abych to uvedla na pravou míru – do vody jsem vlezla JÁ víc jak po kotníky a jeho jsem mohla milostivě držet v náručí. Takže on to tentokrát neměl ani po ty kotníky. Při první větší vlně jsme se svalili k proplachu dutiny ústní. Od této chvíle se čaji vyhábal a dal  si setsakra bacha, aby si nenamočil ani prst u nohy.

dovolena den čtvrtýJe tu ještě jedna věc, o níž jsem se zapomněla zmínit, dočista mi to vypadlo z hlavy. Ta věc je zlá, ničí rodinný teambuildng a ušní aparát. Ta věc se jmenuje animační program toho kterého hotelu. Pokud nevíte, o co se jedná, gratuluju. Jste šťastní lidé. No prostě…

To si takhle sedíte u bazénu a snažíte se zabít čas největšího horka, kdy nemůžete být na pláži a přitom ještě nemůžete jít na oběd. Dětičky se cachtají v bazénku, chvílemi se vzájemně topí a jedno zkouší trpělivost naprosto cizích rodičů tím, že jim lije vodu na hlavu. A pak si k bazénu naběhnou týpci v neonových vestičkách s nápisem „Animación“, přinesou si reprák a začnou pouštět na plný pecky kinder vypalovačky. No fajn, na tom možná není nic špatného. Kdyby to tolik nervalo uši, asi by mi to ani nevadilo. Ale proč, propánakrále, pouští denodenně jeden a ten samej zatracenej song dokola? A kdyby jen jednou… Přidejte k tomu neodmyslitelný fakt, že vám jedno dítě vezme bez varování kramli a jde do bazénku tančit bez ohledu na to, že ani neumí plavat.

A kdo všechno se k vodnímu trsání připojil, to snad ani nebudu zmiňovat… No zkrátka… Nevěřili byste, co udělá Enrique Inglesias s partičkou sedmdesátiletých babiček.

Den pátý

Svatba-Eliska-Jirka-133204-IMG_6066 (1)
Na tuhle jízdu jsme vzpomínali!

Tento den byl velmi významný. Slavili jsme naší koženou svatbu. Ze samé radosti, že jsme se za ty tři roky ještě nezabili, jsme začali den šampaňským. A večer jsme skončili patřičně kožení.

To bylo tak… V předchozích dnech Pažoutovi neustále vrtalo hlavou, jestli to šampáňo u snídaně je jen dekorace nebo jestli si ho můžeme dát. Nenápadně slídil po ostatních hostech a zkoumal, jestli náhodou někdo nemá na stole láhev sektu. A den před naším výročím nadšeně přiběhl s tím, že jedna lahev sektu NATUTY zmizela! Takže si ho určitě dát můžeme. To byla ta chvíle, kdy jsme se rozhodli držet hesla: „Alkohol podávaný v malých dávkách neškodí v jakékoliv množství“.

A víte co? Něco na té teorii je. K obligátním třem lahvinkám vino blanco jsme přidali ještě dvě lahve sektu. To se nám to žilo, panečku! Necítila jsem se vůbec opilá. Tedy některé věci mám tak trochu v mlze. Třeba co se celý den vlastně dělo. Bohužel jsem neměla tolik duchaplnosti, abych si udělala poznámky už daný den, takže mám jen pár matných vzpomínek…

  • dovolená den pátýEliáš si s někým výborně pokecal po telefonu. Troufám si tvrdit, že konverzaci ve španělštině zvládá s přehledem. Buď to byla linka bezpečí, vrátnice, sociálka nebo pán z Německa. Těžko říct. Snad nám ještě nepošlou dodatečně účet za telefon.
  • V jakési slabé chvilce (způsobené pravděpodobně vinným opojením) na mě dolehla nesnesitelná tíže místního blahobytu. Po krátkém zkoumání v zrcadle jsem došla k závěru, že jsem vážně tlustá. Chtěla jsem se nechat uchlácholit od své drahé dcery a já husa se jí ptám:

„Valí, co myslíš. Jsem tlustá nebo hubená?“

Vája si mě se zájmem prohlíží a pak ukáže na moje předloktí: „Tohle máš hubený. Ale jinak jsi docela tlustá.“

Už nikdy, NIKDY se nebudu ptát dcery na názor ohledně své zeměpisné šířky. Když mi v šesti letech řekne, že jsem tlustá, co od ní, proboha, vyslechnu ve třinácti?!

A taky už nikdy nevypiju pět lahví vína za den.

 

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den třetí: Sejdeme se u čaje

sejdeme se u čaje2To naše batole by si vážně mělo rozšířit slovní zásobu. Všechno v tekutém skupenství nazývá čajem. Tedy s výjimkou „pova“, což zahrnuje veškeré exkluzivní pitivo od piva až po limonádu. Moře je čaj, bazén je čaj, voda je čaj, džus je čaj. Je však trochu matoucí a těžko rozeznatelné, co to vzteklé dítě chce, když vříská „čaaaaaj!“.  Lidi možná přijeli do Španělska, aby mohli být u moře, my však chodíme k čaji. Víte, kolik bychom ušetřili za dovolenou, kdybychom si doma napustili bazének čaje? Tak pro příště…

U velkého slaného čaje je to ovšem docela idyla. My s Pažoutem se v klídku válíme na pláži, nebo spíš já a Pažout se vypaří hledat kameny a mušle. I tak je to pohodička, protože děti si hrabou v písku a oblázkách, Eliáš komanduje Valju, aby mu nosila v konvičkách další a další čaj. Pohoda.

Uzrálo ve mně rozhodnutí naučit se španělsky. No považte, má to logiku! Mám doma španělskou kytaru a co je víc? Umím na ní hrát? Umím! To je základ pro jazyk. Navíc v minulosti jsem se učila francouzsky, tak to bude brnkačka. Už docela válím: „Hola! Uno vino rosado, por favore.“ Jsem skoro jako rodilá Espaňola a už jsem si tu vyhlídla jeden domek na prodej. Po třech láhvích vína a pár pivech mi Pažout slíbil, že mi ho koupí.

Tři dny ve Španělsku a já ještě neměla sangrii. To je skandální!

Poznatek dne: Naše děti sice mají imrvére zaseknuté volume na maximu, ale zvládnou týdenní dovolenou bez tabletu, počítače, mobilu i televize. V čemž tady téměř vynikají, neboť všechny děti mají u stolu strčený nějaký ten zabavovač, jinak by se nenajedly.

Navíc Elík dnes nevyhodil z balkónu vůbec nic! Skoro si říkám, že je to dítě vlastně zlaté. Ta zátka od piva nestojí ani za řeč…

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den druhý: „Sorry bejby“

IMG_8418[1]
Změna prostředí si žádá nové zvyklosti. Vyzkoušeli jsme rodinnou postel. No, žádný zázrak to není, asi třikrát za noc jsme je museli rovnat, jinak by se vzájemně skopli z postele.
Maloš to zalomil večer brzy a ráno vstával až v sedm. To je nevídaný luxus!
Dokonce mi to tu začíná zdánlivě připomínat dovolenou! Tak trochu jsem se předem začala připravovat na to, jak toho malého tyrana zabavím, když bude i na dovolené dodržovat budíček kolem páté ranní. Měla jsem v záloze spoustu triků, jak problematiku brzkého vstávání elegantně překlenout. Například zavřít ho na balkon a spát dál. Jenže po incidentu s jeho praktikováním křesťanského „Kdo jsi bez viny, hoď kamenem – nejlépe z druhého patra“ jsem tuhle variantu zavrhla. Další možností bylo odvést ho na pláž, zadat mu, aby mě zahrabal do písku, a u toho si zdřímnout. Jenže na pláži nebyl měkkoučký písek, ale malé oblázky, takže by to nebylo to pravé. Pak už jedině skříň.

No zkrátka třikrát sláva, že jsem své nouzové plány nemusela realizovat. Začíná se mi tu fakticky líbit.

Vlastně po vydatném spánku to všechno působí tak nějak lépe. Luxusní snídaně, sluníčko a natěšené děti (i dospělí) na moře. Děti se mi dokonce zdály být hodnější! Což možná mělo na svědomí příliš mnoho sluníčka, protož hned v druhé polovině dne se moje přesvědčení trochu otřáslo.

Po obědě jsme si šli dáchnout na pokoj a Eliáš opět využil chvilkové nepozornosti, aby všechny nasbírané mušle i s kameny vyhodil z balkónu. Jakýsi rozzuřený pán s kočárkem se s peprnými nadávkami odebírá z místa pod naším balkónem. Plavčík jen krčí rameny a Valja křičí „Sorry … bejbyy!“.  Vážně nevím, jak si to pán vyložil. Pro jistotu se mu snažím vyhýbat po zbytek dne a potažmo i pobytu. Jen bohužel nevím, který to byl. Nějaký s dítětem prostě. Takže se radši vyhnu všem s dítětem. A tomu plavčíkovi taky.

Když se to vezme kolem a kolem, kličkování mezi lidmi, které jsme psychicky nebo fyzicky ohrožovali na životě, se pomalu ale jistě stává mou celodenní aktivitou. Je to docela náročné.

V souvislosti s tímto zážitkem mě napadá ještě jedna věc. Kolikrát se přistihnu, jak si téměř přeju, aby se mi stalo něco inspirativního. Ale takhle jsem si to tedy nepředstavovala, to mi věřte. To si pak zase říkám: Musí se to stávat zrovna mně? Všechno? Naráz?! Ó jak bychom se mohli vydávat za normální sousedy nebýt těch našich miláčků! Takto jsme jen vyšinutí jedinci s nejuječenějšími dětmi v hotelu, z nichž jedno má sklony k zabíjení nevinných lidí pod balkónem a druhé se adoptuje každých deset minut k nějaké jiné rodině.

Na žebříčku nejčastěji používaných výrazů stále vede „sorry“ a „spill“. Člověk by si myslel, že to třeba bude „vodka“ nebo „beer“…

Poznatek dne: Chlap celodenně ke spatření jak se stará o dítě, je pravděpodobně ten, který svou rodinu vidí letos poprvé na této dovolené. Jestli se pletu, asi mě to zabije, neboť Pažout se nehne z baru.

Nakonec ale musím uznat, že asi nemáme nejhorší děti na světě. Sice jsou nejhlučnější, ale jen do deváté hodiny večer. A zatímco my s Pažoutem máme po večerech pré a vychutnáváme si v poklidu třetí lahvinku vína, většina rodičů se ještě kolem půlnoci snaží uspat své děti.

dovolena sorry bejby
Tady, TADY se odehrávaly ty vražedné pokusy o usmrcení kolemjdoucích. P. S. Dolů z balkónu jsme se báli otočit objektiv.
Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, den první: Ostuda roste s nadmořskou výškou

 

dovolená den prvníDnešní den začal hodně brzy. Vlastně už včera večer, kdy nás ve 23:30 vzbudil známým ječením budík Disney princess nařízený pro všechny případy. Však víte, kdyby ty naše superchytré telefony náhodou selhaly. Chvíli jsme se potáceli domem jako vyorané myši ale nakonec se nám podařilo nasoukat do auta jednoho aktivního nočního tvora, jedno stále napůl spící stvoření a dva beznadějné případy žijící už jen a pouze ze setrvačnosti a s vidinou neomezené konzumace alkoholu v následujících dnech. Přesně o půlnoci vyrážíme směrem na letiště vstříc novým zážitkům.

Zhruba po jedné vyučovací hodině (školní rok ještě neskončil!) se ta sedící spící skoropuberťačka probrala s řevem, že chce blinkat. Dálnice nedálnice, muselo se zastavit, aby madam patřičně dramaticky vyplivla dvě sliny a tvrdila, že už se vyblinkala.

Po této krátké avšak tradiční vsuvce jsme pokračovali v cestě využívajíc takzvaného Pažoutovského načasování. To v praxi znamená, že když máme být dvě hodiny před odletem na letišti, my tam budeme raději hned tři hodiny předem! Co na tom, že je kolem druhé hodiny ranní.

Zde se ovšem naprosto mění rozložení sil! Teď ožívá pro změnu Valík a okamžitě vyhledá v obrovské hale první nešťastníky (z nichž se samozřejmě nakonec vyklubou naši spolucestující a spolubydlící v hotelu), které začne oblažovat svou přítomností a chytrými radami pro život. Dítě těchto nešťastníků odtáhne k první atrakci pro děti bez ohledu na to, jestli chce jít nebo ne. Rodiče po sobě nervózně pokukují a pravděpodobně už kontaktují policii ohledně nebezpečného gangu vyskytujícího se na letišti, zatímco my se snažíme předstírat, že s tím nemáme nic společného.  Takto jsme poznali Natálkovi.

Mezitím se proplétáme halou za znuděným Eliášem, kterýžto ventiluje svou frustraci tím že strašně nutně chce někam jít a když tam dojde, plácne sebou vztekle na zem a začne řvát. Souběžně s touto nervy drásající realitou druhé dítě pobíhá po hale a rozdává rozumy všem, i těm donedávna tvrdě spícím na sedačkách. Všichni nás znají jménem, všichni nás milují.

Po kratší krizi při odbavování (nenapsali dítě k nám, ale k někomu jinému – ne že by mi to vadilo) jsme opět zabíjeli čas čekáním na skutečné utrpení. To pochopitelně nastalo v letadle při snaze utišit chvílemi až apatického Eliáše. Sakra, ten diazepam by se hodil!

Opět o nás všichni věděli. Značka: Jdi po sluchu.

No zkrátka, celou dobu jsem trnula, aby pán sedící před námi neztratil definitivně nervy a nešel nám otevřít nouzový východ, v jehož blízkosti jsme velmi příhodně seděli.

Poznatek: ostuda nabývá na intenzitě úměrně s rostoucí nadmořskou výškou. Bude to tím řidším vzduchem, takže se to vynásobí ró a možná i pí. Vidíte to? Nejsem já génius? Sypu z rukávu nové zákony z oblasti fyziky jako by se nechumelilo! Nebo z oblasti chemie? To je fuk, prostě něco z toho to určitě bude. Musím si tenhle vzorec nechat patentovat, než mi to vyfoukne nějaký Einstein.

Všechno toto se událo do osmé hodiny ranní. Zní to neuvěřitelně, viďte? Kolik toho můžete zažít před snídaní. Ale jestli si myslíte, že tímto jsme seznam vyčerpali, jste na omylu. Po deváté už sedíme na recepci hotelu a čekáme, až nám přidělí pokoj. Eliáš to v autobuse zalomil u mě na rameni a neprobudí ho vůbec nic. Valína začíná diktovat svá přání Vesmíru: „Já chciiii: plyšáka, do moře, do bazénu, na jídlo, na zmrzku, na pokoj!“ A pak zase od znova. Já chci umřít.

My s Pažoutem padáme únavou ode zdi ke zdi, věty se nenamáháme ani dokončovat, abychom v průběhu mluvení náhodou neusnuli, ale děti si žijí ve víru zážitků. Nevím, v čem jedou, ale potřebuju to NUTNĚ taky.

Zbytek premiérového a velmi dlouhého dne už plyne v poklidu. Sem tam nějaká rozbitá sklenice při jídle nebo nějaký ten šutr, který Eliáš hodil jakoby nic z balkónu (to dítě bude po mně, když ho už teď fascinují fyzikální zákony), to vůbec nestojí za řeč.

Přiznávám, byla to krize. Měli jsme s Pažoutem vytetováno na čele: „Proč jsme sem sakra jezdili??!! PROOOOČ?“ a vzájemně jsme se zapřísáhali, že zase dlouho nikam nepojedeme.

Situace v našem pokoji v devět hodin večer: tři tuhoni se z postele pravděpodobně nezvednou už do konce pobytu, jen Valík si žije svůj diskopříběh.

 

Facebook Comments

Čtyřhlavá saň na cestě za mezinárodní ostudou, prolog: O (ne)sbaleném kufru

 

Čas naší dovolené se pomalu ale jistě nachýlil a celou domácnost ovládla cestovní horečka.

Víte, to si představujete, jak před odjezdem na dovču všechno uklidíte, vydezinfikujete, vyperete a vůbec celý dům bude jako ze škatulky, abyste po návratu domů měli skvělý pocit a mohli pokračovat v dovolené. K tomu bokem jakoby nic zabalíte tři zavazadla pro celou rodinu, vypravíte všechny k odjezdu. Vždyť na tom nic není! Co bych asi tak měla balit, že? Mezitím si odběhnete do práce rozdat vysvědčení dětem, uspořádat závěrečný koncert a večer před odjezdem si jen sednete v tom dokonale uklizeném domě do křesla a budete usrkávat šampaňské a k tomu říkat něco ve smyslu: „Drahoušku, můžeme vyrazit klidně hned! Jsem ready!“

Asi týden před odjezdem mi tchyně důrazně klade na srdce, abych začala balit včas a ne až poslední den. No jasně, to se s tím budu crcat nebo co? Zabalené to mám hned… Ale tři dny před odjezdem, když už toto doporučení vyslechnu po osmdesáté deváté a tchyně mi přinese na půjčení kufr, do něhož by se vešly obě děti i s kyblíčky na písek, mě napadne, že to není tak špatný nápad.

Tak tedy začnu. U dětského zavazadla, samozřejmě. Při pohledu na ten obří loďák se musím bezděčně usmát, čím to jako zaplním? Povezou děti věci v nadživotní velikosti? Jako první naložím pleny. Pak ten zbytek. Po pečlivém uvážení spočtu všechny pleny a úhledně je rovnám do kufru. No vida! Dobrá třetina kufru už je zaplněná.

A teď sbalím mlaďasovi kraťasy a plavky. No moment… On žádné kraťasy nemá. A plavky taky ne. Když se nad tím zamýšlím, tak nevlastní ani sandály. Ani klobouk. Proč jsem vlastně nezačala balit v týdenním předstihu? To nevadí, to se napraví. Žijeme v době nekonečných možností, ne? Nemusím přeci čekat na pravidelný dovoz z NDR dvakrát do roka. Nádech, výdech. Musím jet nakupovat.

Celé dopoledne objíždíme s Pažoutem obchody ve dvou blízkých městech. Máme pleny do vody, dokonce dvě balení. Máme plavky s Mimoněm. Máme klobouk, který málem způsobil nervové zhroucení prodavačce, u níž jsme ho kupovali.

To bylo tak… Já chtěla letní čepičku na zavazování kvůli jeho alergii na pokrývky hlavy (viz seznam alergií). Pažout chtěl čepičku na zavazování kvůli uším. Jen mladý pán se chtěl jít nutně podívat na kašnu a na čepičku těžce dlabal. Začala se projevovat obvyklá alergická reakce. V doprovodném řevu mezi námi proběhla krátká konverzace, jakou čepici mu koupíme. Pažoutovi se zalíbil jakýsi baret, který nebyl samozřejmě ani zavazovací ani přes uši, ale slušel mu. Odkývla jsem to s vědomím, že stejně na hlavě nic nesnese, tak co už. Když jsme tedy našli vhodnou velikost a asi pětkrát jsme se rozhodovali mezi dalšími třemi čepičkami, vzali jsme baret. No a pak jsme tedy vyrazili k té kašně. Cestou si ale junior vzpomněl, že tu čepici nechce a hodil ji na zem. No a hádejte co? Pažout se rozmyslel, že by byl lepší ten klobouk. Prodavačka si ještě ani nestihla utřít pot z čela po našem nákupu a už jsme u ní byli zase. Viditelně nás milovala.

Návštěva lékárny ani nestojí za řeč. Něco na kašel, něco na průjem, něco na teplotku pro dítě, něco na teplotku pro nás, něco na všechno.Pár platíček diazepamu, co kdyby náhodou…

Nakonec máme i celé dvoje kraťasy! Super. Prý budou stačit. Je mi jasné, že nebudou, ale není to nakonec jedno? Ostatně nemám čas to řešit, neboť z nákupu odjíždím rovnou do práce.

Čeká mě tu hromada papírování neodmyslitelně spojená s koncem školního roku. Raději se nad tím vším hroutím v tichosti sama a nikomu nepřipomínám, že to tu balím skoro o týden dříve. Vydávání vysvědčení je věc o dost příjemnější, sem tam i nějaký ten úplatek se dostaví a děti se těší, jak se mě konečně zbaví. Mezi dary ale nebyl žádný alkohol, což považuju za zásadní nedostatek hodný pečlivě promyšlené strategie pro příští rok. Zato mě mládež obdarovala koupelovou solí. Nemám si to brát osobně? Koncert půlka dětí zatáhla, ale čím kratší, tím lepší, že?

Pak zase sprintem domů ukládat tu divou a věčně se vzpouzející zvěř ke spánku. Na rezignované gesto s dramatickým nádechem nad poloprázdným kufrem už není čas. Teď někdy jsem podle plánu měla sedět v křesle se šampáněm. Místo toho lítám jak debil s pocitem, že nemám sbaleno NIC a kde jsou vlastně ty moje plavky a krém?!

Když se jakýmsi zázrakem podaří všechno dobalit a dojde na omotávání kufrů fólií, je něco kolem desáté večer. Všude panuje nekontrolovatelný chaos a my s Pažoutem se s jazykem na vestě plazíme do ložnice. Bez šampáňa. Za dvě hodiny vstáváme a odjíždíme na letiště. Jenže místo usilovné snahy co nejdříve usnout se navzájem bombardujeme otázkami ohledně dokladů, plenek, bot a jestli jsme si nařídili dostatek budíků a nejspíš ještě ze spaní vykřikujeme „Foťák!“ a „Opalovací krém!“.

 

 

Facebook Comments

Kterak stařešina na koncertě SLZU ronila

IMG_20160617_221145

Na některé věci jsem moc stará a neříkejte, že ne! Tak třeba na nošení roztrhaných kalhot, oholení hlavy nebo vypití šesti piv pod dvě hodiny. Ale na koncert Slzy snad ještě jít můžu. Nebo ne?!

Eliško, neměla bys chodit do předních řad. Jsi na to moc stará!

Přesně tohle mi radil vnitřní hlásek před tou akcí. A jak dobře mi radil! Ale když ono vepředu zrovna bylo místo a prostě… Proč to nezkusit, že? Jako za starých časů. Měla jsem se zkrátka přesvědčit, že ty staré časy byly před hodně dlouhou dobou.

Tak tedy postáváme na strategickém místě blízko pódia, asi tak v sedmé řadě. To ujde. Ovšem člověk oplývající bravurní znalostí fyzikálních zákonů (což jsem teď pravděpodobně i já) musí konstatovat, že žádné náměstí není nafukovací. A taky že čím víc lidí se tam nahrne, tím méně místa tam bude. Ze všech stran se na mě tlačí lidé různého věku, povahy i prostorového uspořádání. Když se tam během čtvrt hodiny zjeví několik skupin rozjařených přerostlých dětí vřískajících „Já jsem ví aj píííí!“ na všechny strany, raději se trochu uhnu. Kolem se tlačí děti malé, větší povětšinou opilé, zuřiví rodiče se derou do předních řad hlava nehlava za svými ratolestmi a téměř do krve se perou o svá místa s umírněnějšími rodiči. Člověk by nevěřil, s jakou vervou se rodiče dokážou bít o to, aby jejich dítě mohlo mít dostatečně poškozený sluchový aparát…

Vtip je v tom, že oproti starým časům jsem daleko méně průbojná. A mám horší boty. Pamatuju si, že jsem před deseti lety nevyrazila na koncert bez svých gladiátorek značky Steel Adler. V těch by mi mohl dupnout na nohu i slon a nic bych necítila.  Teď už jsem na ně moc stará a beru si trapně kecky. Zkrátka už to není co to bývalo. Do masové bitky mezi dětmi a rodiči se nemíchám a raději si hlídám svou kabelku Desigual. Což mimochodem není vůbec od věci, jelikož nade mou téměř nepřetržitě visí nějaký ten nahnutý kelímek s pivem.

Tak tedy o pár strkanců a tisícovku lidí později se konečně začíná něco dít. Přes alkohol již ztěží artikulující moderátor uvádí Slzu a poprask začíná. Šílený vřískot hysterických puberťaček pomalu ale jistě nabírá grády a když si člověk říká, že tuhle frekvenci snad už může slyšet jedině pes, tak to ustane. Místo toho se začne v davu ozývat něco jako „hoggy“. Netuším sice, co to znamená, ale asi je to fakt dobrý. Jo aha, tak si říká ten zpěvák. No nevadí. Teď už se budu orientovat líp!

Takže ten Hoggy povídá něco o tom, jak se dala kapela dohromady. Klasika. Nahrával „covery“ na jůťůb a ten druhej si ho všimnul. Co to asi může být ten cover? Jakože obal, ne? Proboha, tohle je matoucí. Asi to není obal. Ten se nanahrává. Nebo na mě dolehla stařecká hluchota a špatně jsem mu rozuměla. Fakt nevím. Jdu to vygůglit, protože zrovna náhodou vím, co znamená něco vygůglit.

Asi při čtvrtém songu mi to pomalu ale jistě začíná splývat. Začínám tu kapelu podezřívat, že hraje pořád dokola jednu a tu samou písničku. A hlavně se ten už tak hustý dav ještě víc zahustil. A to dost. Mám čím dál tím jasnější představu, jak se asi cítí prase v tlačence. Z toho davu se stala taková rosolovitá hmota, v níž se nedá pořádně ani hnout. Když už mě popadl záchvat tak velký, že jsem se rozhodla místo opustit, nešlo to. Prostě jsem se nemohla pohnout ani o píď.

Po krátké hysterické scénce se mi nějakým způsobem podařilo se prosmýčit nějakou skulinkou ven z tlačenky. Hoggy zrovna fotil s publikem selfíčka. Vyzýval všechny, aby své fotky označili hashtagem a dali to na fejsbůk. Jsem ten největší outsider, který netuší, co to vlastně ten hashtag je. Nicméně tohle si gůglovat nemusím, jelikož ve chvíli, kdy se protahuju kolem jedné slečny, si ona právě přidává na fejsbůk fotku s komentářem KřížekSlzavSedlčanech, KřížekMilujuHoggyho, KřížekJeFaktSladkej. Tak už jsem doma – hashtag je ten nesmysl s křížkem, co jsem nikdy nepochopila, proč si to lidi dávají na sociální sítě. No nechápu to tedy pořád.

A je to. Už mám od té děsivé tlačenky dostatečný odstup. Musím říct, že z větší vzdálenosti je to pohoda. Sleduju, jak Slza zazdívá svou nejznámější píseň tím, že učí kohosi z publika zpívat. Zbytek publika na to reaguje kvílením, které věští buď blížící se infarkt nebo orgasmus. Je konec. Hurá.

Bylo to osvěžující vzrůšo v životě znuděné matky dvou dětí. Ovšem realita je taková, že každé vyhození z kopýtka končí tvrdým dopadem. Budíček je stanoven jako vždy na pátou ranní a ani jedno dítě nezajímá, že jsem se předchozí noc vzdělávala v oblasti populární hudby, abych byla pro ně trendy mámou, která viděla Hoggyho.

KřížekHustáMáma

KřížekPříštěJduZasaNechámSiPodepsatPrdel

Facebook Comments

Seznam alergií mého dítěte

 

Moje dítě vykazuje alergické reakce na tyto činnosti:

  • nošení ponožek a bot na nohou (1, 2)
  • přikrytí peřinou (3, 4)
  • snášení pokrývky hlavy déle než pět vteřin (13)
  • leháro v postýlce (3, 4)
  • spánek v jakékoliv podobě (3, 4, 5)
  • sezení v židličce (8)
  • čůrání do nočníku (6)
  • oblékání čehokoliv přes hlavu (5, 7, 9)
  • sprchování (10)
  • chůze po městě za ruku (11)
  • nošení bryndáku při jídle, mimo jídlo, kdykoliv (12)

 

Seznam alergenů způsobujících alergickou reakci:

  1. ponožky
    IMG_8068[1]
    Za tuhle fotku mě zaručeně jednou šoupne do důchoďáku. První fáze alergie při styku s alergenem č. 8 a 12.
  2. boty
  3. postýlka
  4. peřina
  5. horizontální poloha
  6. nočník, záchod
  7. přebalovák
  8. židle
  9. triko, mikina, svetr
  10. voda
  11. ruka
  12. bryndák
  13. čepice
Facebook Comments